Mami, kolik bude večerníčků....?

český večerníček

 Jednou se nás náš syn zeptal, kolik večerníčků je k vidění v průběhu jednoho týdne. Následovala otázka, kolik za jeden měsíc, potom za rok, až padla otázka kolik jich uvidí za celý svůj život. Brala jsem to víc jako pokus o výuku matematiky, než jeho potřebu znát pravdu o svém nejoblíbenějším programu.

Při poslední otázce jsem to vzdala. Odpověď zněla: "hodně". Nechtěl se s tím uspokojit a ptal se dál: "třeba milion?". A tam už jsem začala mluvit jako typický rodič. Hra s čísly skončila. Ach jo, někdy umí být ti rodiče tak nudní. Jakobych prostě nemohla odsouhlasit milion, ať je šťastný, že je radost z večerníčků zaručená na hooooodně dlouho. Namísto toho jsem mu začala vysvětlovat, že je večerníček pouze pro malé děti a že jich milion určitě neuvidí, protože jednou z toho jako každé dítě vyroste a bude se bavit na jiných věcech. Jeho smutek byl znatelný. Jak to myslím, že mu nebude přinášet večerníček v budoucnu to, co teď? Copak ta radost nebude na furt?

Ještě v ten večer jsme celá rodina sedeli u dalšího z večerníčků, jako obvykle, ale pořád mi to nedocházelo. Až další večer, kdy se k nám u pravidelného večerního programu (myslím, že to tehdy byl Rumcajs s Mankou) přidala i babička s dědem. Teprve tam jsem to pochopila. Jak jsem se mohla tak mýlit? Že nás to někdy přestane bavit? Vyrosteme z toho? A navíc jsem donutila mého syna tomu  uvěřit. Naštěstí mi můj omyl došel a mohla jsem svým novým zjištěním opět vrátit úsměv mému synovi. Večerníček je totiž nesmrtelný. A i když na něj v období puberty a mládí dočasně ztrácíme chuť, tak s výjimkou této krátké epizody se na něj díváme vlastně celý život.

Nejdřív jako děti, pak rodiče se svými dětmi a nakonec jako prarodiče se svými vnoučaty. A pak už jsme opět jako děti a večerníček bychom chtěli vidět milion krát, jako v dětství. Bojím se, že mi jednou v mém senilním stáří někdo řekne, že milion večerníčků už neuvidím, protože mě to přestane bavit. Doufám, že mé děti nebudou stejně "moudří", jako tehdy já.

slovenský deduško večerníček

Když se večer dívám na nabídku programů pro nás dospělé: Ďáblův advokát, Myšlenky zločince, Kosti, Námořní vyšetřovací služba, Sleduje tě vrah apod, chce se mi navždy zůstat raději dítětem.

Nemluvě o tom, že zvuk znělky večerníčka, mě pocitově vrací k babičce do velkých těžkých peřin s vůní pravého peří a uvolněnou pružinou tlačící do zad, s čajem a ještě teplou buchtou na talíři. Tehdy byl ještě černobílý, ale pořád náš.