Dokonalé štěstí

V houpací síti s mladším synem

Kdysi jsem se těšila ze všeho, co dokáže člověku usnadnit život. Teď vlastně ani nerozumím, proč jsem potřebovala život usnadňovat, když jsem toho měla zvládat jen tak málo. Ale to vím až dnes, kdy s podivem zjišťuji, co vše dokážu za jeden den stihnout. Přesto nemám chuť si nic ulehčovat, alespoň ne tou formou, po které jsem prahla kdysi. 


Mít možnost koupit hotový chléb, ovoce a zeleninu bez jakékoliv práce, využít komfortu moderních kin, obchodů s vždy pohotově sestavenými slevami a jen proboha s žádnou formou ekologičnosti a uvažováním nad zdravotním dopadem takového stylu života, to bylo pro mě tím pravým štěstím. Pokrok přináší tolik možností. Už jen to přemýšlení, do kterého koše vlastně patří ten který druh odpadu, mě bolelo. A vrcholem blaha byl den strávený bez práce, s mraženou pizzou, ideálně s večerním kinem a návratem kdy se mi zachce.

Minulý víkend mi došlo, že to, co člověka dělá šťastným, se vyvíjí s naším stylem myšlení a hodnot. Zažila jsem dny plné dokonalého štěstí. Aniž bych vytáhla paty z našeho domečku a bez potřeby jakéhokoliv luxusu navíc. Pouze v přítomnosti lidí, které mám ráda a s dary zahrádky, kterou bych ještě před pár lety nikdy nechtěla.

A co je pro mě dnes takovým štěstím?

Naše první letošní okurka

• Obrat třešeň prohýbající své větve pod tíhou zralých plodů, které jsme potom se syny jedli až do bolení břicha :-) 
• Zbytek třešní zavařit, naplňovat společně sklinky, zalívat nálevem a s napětím čekat, jak to vše v té troubě dopadne.
• Jít "nakoupit" do vlastní zahrádky a uvařit z těchto darů polívku
• Cestou pro čerstvou pažitku v zahrádce ulovit pár dozrávajících jahod. Jen tak na chuť.
• Hnětat se syny vlastními rukami těsto na Frgály a každý z nás si potom vyzdobil vlastní. To tedy byly variace. Povidla, tvaroh, jablka, strouhaný perník, drobenka......těžko říct, jestli to byla větší lahoda na jazýčku, nebo výtvarný počin. Kdo jednou ochutná, zjistí, že vlastní výroba je mnohem lepší než produkty pravidelných prodejců na tradičních trzích.
• Upéct vlastní chléb, tentokrát pro změnu cuketový, který je božsky nadýchaný, ale do dvou dnů je potřeba jej sníst, protože, jak jinak, ztvrdne. Jak jsem kdy mohla stát o cokoliv jiného? (ne že bych přestala úplně nakupovat pečivo, ale vůně čerstvě pečeného chleba dá domovu to pravé teplo)
• Posekat trávu na zahrádce, protože je výsledek vidět hned a člověk má z takové poctivé práce upřímnou radost a k tomu s bonusem vůně takto čerstvě posekané trávy.
• Strávit večer ve společnosti blízkých přátel, grilovat, hrát karty, kostky a nechat naše děti s jejich dětmi blbnout na zahradě do pozdních hodin. I za tmy, protože to je ten pravý zážitek, hoden pamatování si na celý život.
• Dokola převlékat děti, které postupně špiní všechno oblečení, které zatím není v koši na prádlo. Ať už od borůvek, jahod nebo bláta, které si uměle vytvořili s pomocí vody z hadice, aby se v něm mohli cákat. Proč jim v tom bránit? Vždyť to, co přináší štěstí mě, nemusí jim a i přestože to přidává práci maminkám, dětem to přináší ten pravý prožitek blaha. Všichni jsme přišli na svět, abychom byli šťastni.
• Vysprchovat všechny děti v jedné sprše, protože tehdy je ta radost slyšet nejvíc. Jejich výskot přehluší i zvuk padající vody. A uložit je naprosto unavené do postýlek.
• A nakonec se houpat v houpací síti připevněné mezi dvěma stromy. Těším se, až dozrají plody i těchto dvou stromů. Ze sítě je budu moci strkat rovnou do pusy. 
• Anebo houpání v našem závěsném tkaném křesle pověšeném na statném ořechu obsypaném drobnými kuličkami, ze kterých později budou zralé ořechy. Ale to až na podzim. Zatím si užíváme stínu jeho větví a houpeme se i se sklinkou vína schouleni v tkané látce z Amazonie, která dopřává pocit jako v děloze.

V síti se starším synem

A to vše za zvuku kohouta a slepic z vedlejší zahrádky a zvonů z blízkého kostela a kláštera.
Kdy se to stalo? Jsem to vůbec ještě já?  Jak je možné, že to, co by mi nahánělo hrůzu v minulosti mě dnes naplňuje štěstím? Miluji všechny, kteří mě těmto hodnotám naučili. Miluji svého muže a mé děti, bez nich bych to nebyla já. To předtím, to byl jen sen, až s nimi to začalo doopravdy :-)