Domácí škola a budoucí zaměstnání

ilustrační foto

Je mnoho (podle mě zbytečných) obav o dítě vzdělávané doma. Včera mě jedna taková opět překvapila a pobavila zároveň. Jak prý dítě, které do školy chodit NEMUSÍ, obstojí v realitě života, kdy do práce jednou prostě bude MUSET chodit?
Podle ní, je takovýto člověk automaticky předurčen selhat, jelikož nebude schopný vstát ráno do práce, aby uživil svou rodinu. Já jsem však přesvědčená, že tyto apokalyptické scénáře dětem vzdělávaným doma nehrozí. A proč si to myslím? Pojďme se tedy na to podívat spolu:

U domácí školy dítě, pravda, nemusí ráno vstávat v 6 hod. ráno, aby se stihlo "v klidu" nasnídat a dojet se svými rodiči v dopravní špičce do školy tak, aby bylo připravené v lavici s prvním zazvoněním třeba v 7:40. Jak se takové děti cítí, si nechám na jiný příspěvek v této rubrice. Teď se spíše pojďme podívat, o co je to jiné u domácí školy. Vlastně kromě času začátku výuky nijak výrazně. Domácí škola je také povinností. Režimem, který by měl platit. A přestože je dětmi pro mnohé výhody lépe přijímána, ve smyslu povinnosti a pravidelnosti je stejně náročná a neúprosná. Můžete si jí přizpůsobit místem (třeba na dovolené v Jeseníkách, nebo u moře a to kdykoliv v průběhu školního roku), časovým režimem (začínat lze třeba v 10.00 po přirozeném probuzení dítěte a skutečně klidné snídani a s plnou koncentrací všech) anebo stylem (rozvrh hodin de facto není, tempo a osnovy lze dítěti přizpůsobit). Ale v otázce režimu a nutnosti se učit, jako povinnosti, po které může přijít odměna třeba ve formě hry anebo volna, to ve srovnání s běžnou školou nic nemění.

Dítě pocítí tíhu povinnosti, jen v příjemnějším a přirozenějším prostředí.
Nezapomínejme, že mnohému lze děti naučit pouhým vzorem. Nikdy bychom jim nemuseli říkat, že lidi kolem sebe mají zdravit, kdyby vždy, bezpečně a nekompromisně viděly nás, jak zdvořile lidi kolem sebe zdravíme. Děkovat, prosit a mnoho jiného lze naučit pouhým vzorem a dítě si je osvojí o to radši, když bude mít pocit, že to dokázalo samo. Vzor je nejlepší učitel a vychovatel. Takže stačí, aby náš syn viděl, že tatínek i já do práce chodíme, aby pochopil, že se to tak prostě dělat má. Na to nutně školu nepotřebuje.

A nakonec bych ráda porovnala podmínky dětí ve škole a nás dospělých na pracovišti.

• Dospělý si svou práci zvolil sám. Dítěti jsme školu vybrali, aniž by si mohlo zvolit samo. Třeba školu domácí. 
• Dospělý si může rozhodnout, zda v práci bude pokračovat, anebo dá výpověď, pokud není spokojený. Dítěti se řekne, že to musí vydržet, ať se ve škole děje, co se děje. Možná ho naučíme odolávat a možná také raději sklopit hlavu a nevyčnívat. 
• Dospělý si může vybrat, se kterým kolegou bude větší a menší kamarád a zda vůbec v kolektivu zůstane, pokud mu nebude vyhovovat. Dítě má být kamarádem se všemi, jak jinak by mělo tolik let v této společnosti vydržet, přestože mohou být pro mnoho důvodů naprosto neslučitelní.  
• Dospělý má kolem sebe osoby různého věku, dítě pouze své vrstevníky, což přiznejme si, není ideální a pro budoucí život jako vzor nepoužitelné. 
• Dospělý někdy může pracovní dobu přizpůsobit svým možnostem. Za přesčasy dostane volno, dovolenou si vybere, kdy ji bude potřebovat. Dítě i když pracuje usilovně a práci má hotovou v polovičním čase, než ostatní, musí čekat, než zazvoní. Odměna ve formě rychlejšího odchodu neexistuje. A dovolená? Těžce "odpracované" prázdniny, kdy určí ministerstvo a ani o den víc. 
• Dospělý může v práci jíst a pít podle chuti. Dítě pouze o přestávkách a ani ne všech. Pro svačinu je určena pouze ta velká 20 minutová. V té malé 10 minutovce by se dospělému někdy nevyplatilo ani zapálit cigaretu :-)  Apropo, jak může dítě nasadit plnou koncentraci, když je žíznivé a hladové, ale musí čekat na přestávku?
• Dospělý může zajít na záchod, kdykoliv potřebuje. Věřili byste tomu, že i dodnes dítě musí čekat na přestávku a i kdyby mělo zánět močáku, žádat paní učitelku o svolení k použití toalety více než jednou v průběhu vyučovací hodiny, by mohlo vzbudit podezření, že se chce dítě ulít?
• Dospělý si může práci rozložit a udělat podle vlastní chuti a priorit, ve finále však musí práci dokončit celou, jen na to půjde každý jinak. Dítě musí dělat, co mu přikazuje rozvrh a to tak dlouho, dokud nezazvoní, bez větší motivace k individuálnímu přístupu.
• Dospělý není trestán, když jeho kolega neodvádí dobrou práci. Děti běžně dostanou písemku, když je učitelka rozzlobená třeba i jen na dva z nich.
• Dospělý dostává za svůj výkon peníze, za které si, pochopitelně po zaplacení nutných výloh, může udělat radost. Dítě se musí uspokojit s dobrou známkou anebo razítkem. Opravdu byste pro razítko a dobrý pocit pracovali? Ale jděte, dobré úmysly vám hypotéku nezaplatí. Nemyslím si, že by dítě mělo být odměňováno penězi, ale v domácí škole může být odměna za rychlou práci a ušetření času třeba volno na návštěvu průlezek. Z běžné školy prostě dítě odejít dřív nemůže, přestože bylo šikovné a zvládlo vše rychleji a lépe než ostatní.  

Opravdu se vám toto zdá jako dobrá příprava pro život a pro budoucí zaměstnání? Já nevím jak vy, ale já vidím základní popření lidských potřeb. Myslím, že kdyby se k vám takto choval váš zaměstnavatel, rychle byste měli zaječí úmysly. Tak už víte, proč mě pochybnost, že domácí škola, na rozdíl od té běžné, nepřipraví dítě na budoucí práci, pobavila? Ano, na práci otroka možná ano, ale já chci, aby mé dítě chodilo v budoucnu do práce rádo a aby si vážilo samo sebe.