úterý 15. března 2011

Domácí škola a budoucí zaměstnání

ilustrační foto
Je mnoho (podle mě zbytečných) obav o dítě vzdělávané doma. Včera mě jedna taková opět překvapila a pobavila zároveň. Jak prý dítě, které do školy chodit NEMUSÍ, obstojí v realitě života, kdy do práce jednou prostě bude MUSET chodit?
Podle ní, je takovýto člověk automaticky předurčen selhat, jelikož nebude schopný vstát ráno do práce, aby uživil svou rodinu. Já jsem však přesvědčená, že tyto apokalyptické scénáře dětem vzdělávaným doma nehrozí. A proč si to myslím? Pojďme se tedy na to podívat spolu:

U domácí školy dítě, pravda, nemusí ráno vstávat v 6 hod. ráno, aby se stihlo "v klidu" nasnídat a dojet se svými rodiči v dopravní špičce do školy tak, aby bylo připravené v lavici s prvním zazvoněním třeba v 7:40. Jak se takové děti cítí, si nechám na jiný příspěvek v této rubrice. Teď se spíše pojďme podívat, o co je to jiné u domácí školy. Vlastně kromě času začátku výuky nijak výrazně. Domácí škola je také povinností. Režimem, který by měl platit. A přestože je dětmi pro mnohé výhody lépe přijímána, ve smyslu povinnosti a pravidelnosti je stejně náročná a neúprosná. Můžete si jí přizpůsobit místem (třeba na dovolené v Jeseníkách, nebo u moře a to kdykoliv v průběhu školního roku), časovým režimem (začínat lze třeba v 10.00 po přirozeném probuzení dítěte a skutečně klidné snídani a s plnou koncentrací všech) anebo stylem (rozvrh hodin de facto není, tempo a osnovy lze dítěti přizpůsobit). Ale v otázce režimu a nutnosti se učit, jako povinnosti, po které může přijít odměna třeba ve formě hry anebo volna, to ve srovnání s běžnou školou nic nemění.

Dítě pocítí tíhu povinnosti, jen v příjemnějším a přirozenějším prostředí.
Nezapomínejme, že mnohému lze děti naučit pouhým vzorem. Nikdy bychom jim nemuseli říkat, že lidi kolem sebe mají zdravit, kdyby vždy, bezpečně a nekompromisně viděly nás, jak zdvořile lidi kolem sebe zdravíme. Děkovat, prosit a mnoho jiného lze naučit pouhým vzorem a dítě si je osvojí o to radši, když bude mít pocit, že to dokázalo samo. Vzor je nejlepší učitel a vychovatel. Takže stačí, aby náš syn viděl, že tatínek i já do práce chodíme, aby pochopil, že se to tak prostě dělat má. Na to nutně školu nepotřebuje.

A nakonec bych ráda porovnala podmínky dětí ve škole a nás dospělých na pracovišti.

  • Dospělý si svou práci zvolil sám. Dítěti jsme školu vybrali, aniž by si mohlo zvolit samo. Třeba školu domácí. 
  • Dospělý si může rozhodnout, zda v práci bude pokračovat, anebo dá výpověď, pokud není spokojený. Dítěti se řekne, že to musí vydržet, ať se ve škole děje, co se děje. Možná ho naučíme odolávat a možná také raději sklopit hlavu a nevyčnívat. 
  • Dospělý si může vybrat, se kterým kolegou bude větší a menší kamarád a zda vůbec v kolektivu zůstane, pokud mu nebude vyhovovat. Dítě má být kamarádem se všemi, jak jinak by mělo tolik let v této společnosti vydržet, přestože mohou být pro mnoho důvodů naprosto neslučitelní.  
  • Dospělý má kolem sebe osoby různého věku, dítě pouze své vrstevníky, což přiznejme si, není ideální a pro budoucí život jako vzor nepoužitelné. 
  • Dospělý někdy může pracovní dobu přizpůsobit svým možnostem. Za přesčasy dostane volno, dovolenou si vybere, kdy ji bude potřebovat. Dítě i když pracuje usilovně a práci má hotovou v polovičním čase, než ostatní, musí čekat, než zazvoní. Odměna ve formě rychlejšího odchodu neexistuje. A dovolená? Těžce "odpracované" prázdniny, kdy určí ministerstvo a ani o den víc. 
  • Dospělý může v práci jíst a pít podle chuti. Dítě pouze o přestávkách a ani ne všech. Pro svačinu je určena pouze ta velká 20 minutová. V té malé 10 minutovce by se dospělému někdy nevyplatilo ani zapálit cigaretu :-)  Apropo, jak může dítě nasadit plnou koncentraci, když je žíznivé a hladové, ale musí čekat na přestávku?
  • Dospělý může zajít na záchod, kdykoliv potřebuje. Věřili byste tomu, že i dodnes dítě musí čekat na přestávku a i kdyby mělo zánět močáku, žádat paní učitelku o svolení k použití toalety více než jednou v průběhu vyučovací hodiny, by mohlo vzbudit podezření, že se chce dítě ulít?
  • Dospělý si může práci rozložit a udělat podle vlastní chuti a priorit, ve finále však musí práci dokončit celou, jen na to půjde každý jinak. Dítě musí dělat, co mu přikazuje rozvrh a to tak dlouho, dokud nezazvoní, bez větší motivace k individuálnímu přístupu.
  • Dospělý není trestán, když jeho kolega neodvádí dobrou práci. Děti běžně dostanou písemku, když je učitelka rozzlobená třeba i jen na dva z nich.
  • Dospělý dostává za svůj výkon peníze, za které si, pochopitelně po zaplacení nutných výloh, může udělat radost. Dítě se musí uspokojit s dobrou známkou anebo razítkem. Opravdu byste pro razítko a dobrý pocit pracovali? Ale jděte, dobré úmysly vám hypotéku nezaplatí. Nemyslím si, že by dítě mělo být odměňováno penězi, ale v domácí škole může být odměna za rychlou práci a ušetření času třeba volno na návštěvu průlezek. Z běžné školy prostě dítě odejít dřív nemůže, přestože bylo šikovné a zvládlo vše rychleji a lépe než ostatní.  

Opravdu se vám toto zdá jako dobrá příprava pro život a pro budoucí zaměstnání? Já nevím jak vy, ale já vidím základní popření lidských potřeb. Myslím, že kdyby se k vám takto choval váš zaměstnavatel, rychle byste měli zaječí úmysly. Tak už víte, proč mě pochybnost, že domácí škola, na rozdíl od té běžné, nepřipraví dítě na budoucí práci, pobavila? Ano, na práci otroka možná ano, ale já chci, aby mé dítě chodilo v budoucnu do práce rádo a aby si vážilo samo sebe.

13 komentářů:

  1. Majko, nebudu tu vypisovat v cem vsem s tebou nesouhlasim, ale skolu tady popisujes, jako vezeni, kde deti nemohou nic a jen neco musi..
    jen bych se te rada zeptala, jak si vlastne takove domaci vzdelavani predstavujes? a do kolika let ditete?

    OdpovědětVymazat
  2. Záměrně jsem v tomto příspěvku uváděla případy, kdy je běžná škola ve srovnání s budoucím vzděláním v nevýhodě a špatně, protože se od začátku domácí škola "brání" a to v tomto případě právě v otázce neschopnosti zvládnout budoucí zaměstnání. Pokud bych měla jako zadání ukázat, v čem je běžná škola ve srovnání s domácí lepší, článek by vypadal, pochopitelně jinak, ale pokud byla domácí škola napadená, jako ničitel budoucího štěstí takového člověka na pracovišti, nezbývá, než v rámci jiného pohledu ukázat, co vše je naopak v běžné škole takové, co by dle mého názoru mohlo tuto obavu v reálném budoucím životě naplnit. Škola není vězení a neměla by být. Ale mnohé děti to tak vnímají, právě pro to, co jsem v článku nahoře napsala. Jsou děti, které si raději zlomí ruku, psychosomatizují tělesné nemoci, jen aby nemusely do školy. Má to svůj odborný název: "školní fobie" a já se ptám proč to dělají? Pochybuju, že protože jsou ve škole rádi. Ale právě proto, že nemohou mnohdy téměř nic a naopak mnoho věcí MUSÍ, protože to káže řád a autorita. O strachu ze školy, zkoušení a stresu nebudu psát. To zase v jiném příspěvku. Teď jsem se chtěla podívat na otázku budoucí práce. Anebo mi, prosím, napište jiné podobné případy, ve kterých naopak škola dítě v budoucím pracovním procesu ochrání a co mu nedá i domácí škola?

    OdpovědětVymazat
  3. treba kolektiv?
    moznost zdrave se srovnat s ostatnimi? poznat, ze ja nejsem ten stred, kdy se mi plne nekdo venuje, ale ze musim pracovat individualne v kolektivu?
    naopak nektere deti se cim jsou starsi, hure prosazuji v kolektivni praci..
    ja totiz porad nechapu princip takove domaci skoly? kdo vlastne dite vzdelava? a do kdy?

    OdpovědětVymazat
  4. A jak si domácí školu představuji? Normálně, učitelka jsem já, čili přirozená autorita a ne někdo, komu je dítě přiděleno. Učím pouze jedno dítě, nebo dvě, když se přidá i mladší syn a můžu jim věnovat celou svou pozornost a nedělit ji mezi dalších 28 dětí. Neztrácíme čas zkoušením, psaním písemek a prověřováním znalostí, protože při práci s jedním nebo se dvěmi dětmi vidím, zda látku umí, rozumí ji, nebo nikoliv. Podle toho se přispůsobí výuka. Je to i moje vizitka, nejen jejich. Učení je ráno, podle přirozeného biorytmu dítěte. Naši synové třeba spí do cca 9:00 hod. V běžné škole by první dvě hodiny spali. Přestávky, jídlo a pití, rozvrh, tempo si zvolíme sami. Ale za školní rok musíme probrat to stejné, co ve škole. V principu je jedno, jak tam dojdeme, ale cíle musíme dosáhnout. Skvělá škola života, ne? V létě není nic lepšího, než učit se na zahradě. Přírodu vidíme z blízka, ne v učebnici. O životě se učíme v reálných situacíh, ne v lavici. Neztrácíme čas, než učitelka zkouší další děti. Děti se nebojí každého dne, jestli třeba bez přípravy učitelka nevytáhne písemku. Děti nedostávají známky, ale reflexi, zda to, co ono umí. A domácí úkoly v domácí skole neexistují, protože ty jsou z důvodu nestíhání látky v běžné škole. To doma není. Čili takhle já si to představuju. A do kdy? Zatím po dobu prvního stupně. Číst, psát, počítat a vnímat svět kolem sebe, dokáže dítě naučit i jeho rodič. Druhý stupeň zatím neřeším.

    OdpovědětVymazat
  5. aha, no na jednu stranu je to moc hezke, ale kdo z nas si muze dovolit byt s detmi tolik let doma a nechat na muzi uziveni rodiny?
    a myslite, ze je jednodusii zaclenit dite do kolektivu na druhem stupni, kdy uz jsou vetsinou deti rozskatulkovane a novy jedinec se jen tezko prosazuje a hleda kamarady?

    OdpovědětVymazat
  6. Kolektivu budu věnovat jiný příspěvek později. Teď jen napíšu, že "zdravě" se srovnat s ostatními, jak o tom píšete, je právě to, kde škola mnohdy selhává, protože to není vždy "zdravě". Dítě vzdělávané doma přece není celoživotně samo. Má mnohem víc volného času, než děti v běžných školách (učení zabere cca 2 hodiny denně), tudíž má více času pro setkávání s kamarády. Dítě je v kolektivu v kroužcích, sokole a podobně. I se sourozencem se dnes a denně učí zdravě se srovnat s ostatními. A to opravdu zdravě. Dělit se, respektovat, přijímat i s chybami, odpouštět, pomáhat. Na to neslouží pouze škola.

    OdpovědětVymazat
  7. Pochopitelně to není pro všechny rodiny. Jeden rodič nemůže chodit do práce, anebo jako já, má práci odpoledne až večer. Je to omezení. Ale já ani netvrdím, že je to možnost pro všechny. Není a nebude, ale mrzí mě, že ti, pro které to možnost není, mnohdy ani nechtějí výhody domácí školy vidět a naopak ji odsuzují a nechápou. Proto jsem na mém blogu založila tuto rubriku, kde chci domácí školu více přiblížit. Ne proto, aby to tak dělali všichni, ani ne proto, abych ukázala na chyby běžné školy, ale proto, abych podala i zprávu z druhé strany.

    OdpovědětVymazat
  8. Na druhém stupni už má dítě 12 let. Je to pevná osobnost, která se už nezesype, když mu někdo řekne, jak je hloupý a který už třeba dokáže odolávat neprávostem, šikaně apod. Prvňáček má 6 let a rozhodně v tom není tak pevný a silný, jako dítě, které už ví, kdo je a co chce. Nemám strach, že by se nezačlenil od druhého stupně. Anebo pokud se i nezačlení, nezlomí to vnímání jeho samotného natolik, jako když zůstane vyloučené a nepřijímané 6 leté dítě.

    OdpovědětVymazat
  9. dobre, rada si prectu dalsi prispevek prave o kolektivizaci ;-)
    neodsuzuju domaci skolu, ale neprijde mi extra vyhodna, oproti skole normalni.. ale jsem z jineho soudku a rozhodne nemyslim, ze memu diteti tim uskodim ;-)

    OdpovědětVymazat
  10. Majko, s tim 12 letym ditetem taky nejak nesouhlasim, prave druhy stupen vetsinou pusobi jako prestupni ze skoly na skolu a moje osobni zkusenosti jsou takove, ze min. 50%deti se nezacleni a zkousi to az v "novem" kolektivu na stredni skole, kde se spousta deti mezi sebou nezna..

    OdpovědětVymazat
  11. Rozhodně si nemyslím, že rodiče ublíží tím, když dají dítě do běžné školy. Ale pokud mají možnost dát dítěti i víc, budu to všem přát. Domácí škola totiž, ačkoliv to není na první pohled znát, je oproti běžné škole v mnohém výhodnější. Proto chci a budu do této rubriky přispívat, aby bylo možné se s těmito výhodami seznámit. Nemyslím si totiž, že běžná škola je pouze špatná, ale mrzí mě, že u domácí školy si také mnoho lidí hned po slyšení samotného názvu udělá závěr, že dítě je chudák a že z něj vyroste nekolektivní, nesocializované a nesmělé dítě, které nutně musí v životě selhat. Přitom praxe ze světa i z našich zemí ukazuje pravý opak. Ve srovnání domácí a běžné školy, vychází v mnoha ohledech lépe ta domácí. Čili já nevidím běžnou školu jako nutně špatnou, ale stejně tak je nutné dát šanci i té domácí.

    OdpovědětVymazat
  12. Ještě mě napadá otázka k tomu, co píšete, že z osobní zkušenosti vidíte, že min. 50% dětí se nezačlení na druhém stupni a zkouší to až v "novém" kolektivu na sřední škole. Není to právě tím, že se nezačlenili již od začátku? Už od první třídy, když to je ještě bolavější? Nenese si to těch 50% procent již od první třídy? A nečekají na tu možnost nového kolektivu celých 9 let? V takovém případě bych jim ráda těch 5 ušetřila, třeba právě v přijímajícím domácím prostředí. Jak moc tyto čísla berou v potaz špatný začátek od zahájení školní docházky v 6 letech?

    OdpovědětVymazat
  13. Milý anonyme, je přece naprosto normální, když rodič vychovává a učí své dítě už od narození. V čem je zlom šesti let jiný? Jen tím, že se tento věk nastavil na vstup do školy? Rodič po šestém roce prostě jen plynule přidává další učící materiál, vždyť do této doby dítě naučil mluvit, jíst, chodit, pojmenovat názvy zvířat, věcí... Prostě jen dál pokračuje. A je úžasné, že je tu již možnost, že ho to i nadále může učit sám, když má možnost. Má první dcera si prošla téměř celý školní systém (letos maturuje)a musím říct, že se celá školní docházka na ní poměrně podepsala. Druhá dcera je letos v první třídě a školu jsem opravdu vybírala pečlivě a protože právě z časových důvodů ji nemůžu učit doma, vybrala jsem alespoň Montessori školu. A rozdíl je obrovský. Ale to opravdu zjistíte, až se začnete zajímat. Přeji mnoho dobrých zkušeností s jakoukoli výukou. Jolana

    OdpovědětVymazat