První sníh a škola

ilustrační foto

Vzpomínám na zimy svého dětství. Jelikož pocházím z Tater, nebylo o sníh a zážitky s ním nouze. Navěky si budu pamatovat zvuk křupajícího sněhu pod nohami, romantiku lesknoucích se vloček v pouličních lampách, noci, které pokryty sněhem byly rázem světlé, nebo nekončící služby v ometání auta, dvorku a příjezdové cesty. Vůni i chuť sněhu okusí snad každý. A těšení se na první sníh sezóny snad nemůže být větší, zejména když jste dítě. A právě o tom bude můj dnešní příspěvek.

ilustrační foto

Nevím, proč tomu tak bylo, snad to mělo být pro obveselení učících se dětí, ale po mnoho zim začal padat sníh v čase, kdy jsem se spolužáky seděla v lavici ve škole. Už po konci léta bylo jasné, že brzy přijde zima. Od té doby jsme se nemohli dočkat sněhu. Vzpomínám na tu atmosféru a nadšení, když uprostřed vyučovací hodiny některé dítě vykřiklo: "SNĚŽÍ!!!". Radost ve tvářích všech byla patrná, snad ani učitelé nemohli tento pocit nesdílet. Při prvním sněhu je každý opět dítětem. Euforii však brzy střídala marnost. Proč je to pořád jako naschvál? Nikdy nezačalo sněžit 5 minut před koncem poslední hodiny, ale většinou právě uprostřed našeho školního dne. Pamatuji si, jak bych nejraději pustila propisku, vyskočila z lavice a utíkala ven vychutnat si ty první zázrační vločky. Nechala bych je padat na tvář a možná i do otevřené pusy.

Prostě přivítala bych paní Zimu. Namísto toho jsme museli ještě několik dalších hodin sedět ve třídě a z budovy jsme nemohli ani o přestávkách. Všechny další chvíle strávené toho dne ve škole, byly promarněným časem. Ven jsme nemohli, i když jsme chtěli a ve třídě jsme víc koukali oknem ven a viděli se ve sněhu, než abychom věnovali pozornost výuce. Byl to zbytečný čas. Má pozornost, mé myšlenky byli venku, v mrazivé, chladné, ale svěží a čisté sněhové sprše.

naše děti v první letošním sněhu

Uběhlo několik let a s padajícím listím jsem opět čekala na první sníh. Co na tom, že jsem už velká, první sníh ve mě vyvolává to malé dítě.

Rozdíl je jen v tom, že teď nejsem v pozici žáka klasické školy, jako v dětství, ale v pozici maminky, která učí své děti v domácí škole. Ten největší rozdíl však měl jen přijít. Byl to jeden z našich běžných dnů domácího vyučování. Zrovna jsme se učili psát velké psací S.

Přes naše velká prosklená okna bylo vidět první nesmělé vločky. Začalo sněžit. I když skromně, ale přece. Děti vykřikli: "SNĚŽÍ!!!" nebo jsem to byla dokonce já? Už ani nevím. V tu chvíli si pamatuji už jen na nejrychlejší obléknutí mých dětí a mě, oprášili jsme poprvé v letošním roce i rukavice a šálu a s rychlostí, která jinak u oblékání nemá obdoby, vyběhli ven. Smáli jsme se, jásali, pískali radostí a chytali sníh do rukou i pusy. Těžko říct, kdo byl šťastnější. Děti byly nadšené. Ale já, já jsem se cítila jako bych si kompenzovala  všechna ta léta, kdy mi to v době vyučování nebylo dovoleno.

naše děti v prvním letošním sněhu

Těšila jsem se s mými dětmi, těšila jsme se z té volnosti domácí školy a ze vzpomínek na první sněžení, které si mí synové odnesou do života, přestože byli uprostřed vyučování. Těším se, že budou jiné, než ty moje. A já se svými dětmi v domácí škole vytvářím pro sebe nové vzpomínky. Vískám s prvním sněhem, tančím v něm a blbnu jako dítě, protože tentokrát MŮŽU. Díky domácí školo :-)