 |
| ilustrační foto |
 |
| ilustrační foto |
Nevím, proč tomu tak bylo, snad to mělo být pro obveselení učících se dětí, ale po mnoho zim začal padat sníh v čase, kdy jsem se spolužáky seděla v lavici ve škole. Už po konci léta bylo jasné, že brzy přijde zima. Od té doby jsme se nemohli dočkat sněhu. Vzpomínám na tu atmosféru a nadšení, když uprostřed vyučovací hodiny některé dítě vykřiklo: "SNĚŽÍ!!!". Radost ve tvářích všech byla patrná, snad ani učitelé nemohli tento pocit nesdílet. Při prvním sněhu je každý opět dítětem. Euforii však brzy střídala marnost. Proč je to pořád jako naschvál? Nikdy nezačalo sněžit 5 minut před koncem poslední hodiny, ale většinou právě uprostřed našeho školního dne. Pamatuji si, jak bych nejraději pustila propisku, vyskočila z lavice a utíkala ven vychutnat si ty první zázrační vločky. Nechala bych je padat na tvář a možná i do otevřené pusy.
Prostě přivítala bych paní Zimu. Namísto toho jsme museli ještě několik dalších hodin sedět ve třídě a z budovy jsme nemohli ani o přestávkách. Všechny další chvíle strávené toho dne ve škole, byly promarněným časem. Ven jsme nemohli, i když jsme chtěli a ve třídě jsme víc koukali oknem ven a viděli se ve sněhu, než abychom věnovali pozornost výuce. Byl to zbytečný čas. Má pozornost, mé myšlenky byli venku, v mrazivé, chladné, ale svěží a čisté sněhové sprše.
 |
| naše děti v první letošním sněhu |
Rozdíl je jen v tom, že teď nejsem v pozici žáka klasické školy, jako v dětství, ale v pozici maminky, která učí své děti v domácí škole. Ten největší rozdíl však měl jen přijít. Byl to jeden z našich běžných dnů domácího vyučování. Zrovna jsme se učili psát velké psací S.
Přes naše velká prosklená okna bylo vidět první nesmělé vločky. Začalo sněžit. I když skromně, ale přece. Děti vykřikli: "SNĚŽÍ!!!" nebo jsem to byla dokonce já? Už ani nevím. V tu chvíli si pamatuji už jen na nejrychlejší obléknutí mých dětí a mě, oprášili jsme poprvé v letošním roce i rukavice a šálu a s rychlostí, která jinak u oblékání nemá obdoby, vyběhli ven. Smáli jsme se, jásali, pískali radostí a chytali sníh do rukou i pusy. Těžko říct, kdo byl šťastnější. Děti byly nadšené. Ale já, já jsem se cítila jako bych si kompenzovala všechna ta léta, kdy mi to v době vyučování nebylo dovoleno.
 |
| naše děti v prvním letošním sněhu |
Zdravim,
OdpovědětVymazatprecetla jsem si par vasich vet o domaci skole (nezlobte se na me) cele me to prijde naprosto stupidni. nejak opomijite, to ze deti potrebuji spolecnost, kolektiv, kamarady ze skoly. take ucit se obstat v kolektivu, naucit se projevovat mezi svymi vrstevniky, take jednat s autoritou-ucitelka. skola je predevsim (krome vzdelani) take o lidech, kteri jsou s nami (ve tride pozdeji treba na sš a pak vš, sousede, spolupracovnici, sparingpartneri ve sportu atd.) a ty si bohuzel cely zivot clovek nevybira. doma je dite s matkou a tak trochu izolovane. nemyslite? myslim si, ze skola je naprosto prirozena vec, ktera vede k utvareni osobnosti a vse, co mezi detmi nase deti prozivaji, je pak posunuje dal a je pro ne zkusenosti.
Děkuji za Váš komentář. Vážím si každého názoru, přestože se neshoduje s mým. Rozumím Vašim obavám. Právě strach o sociální izolovanost dětí vzdělávaných doma, je nejčastějším protiargumentem domácího vzdělávání. Nicméně, v praxi je vidět pravý opak. Dopřála bych Vám vidět mé "asociální" děti. Ve společnosti se neztratí, jsou sebevědomé a věří si.
OdpovědětVymazatNebojte, děti vzdělávané doma kolektiv mají. Domácí výuka, na rozdíl od té klasické, zabere třeba hodinu denně (naproti min. 5 hodinám ve škole). Děti tak mají mnohem více času na záliby, kroužky a kolektiv kamarádů. To si opravdu myslíte, že držíme děti doma pod zámkem a že je jako "vlčí děti" vypustíme až v dospělosti?
Píšete, že se učí ve škole projevovat mezi svými vrstevníky, ale v reálném životě už nikdy víc ve společnosti výhradně svých vrstevníků nebude. V životě je obklopeno lidmi všeho věku a všechny musí umět tolerovat a i se mezi nimi chovat. Na to děti škola nepřipraví.
Snášet autoritu učitele? Ale jděte, to přece není úcta ke starším a jejich moudrosti, to je často strach z někoho, koho jsou nuceni poslouchat pod výhrůžkou trestu ve formě špatné známky. Matka a jiní došpělí jsou pro dítě také autoritou. Vidí, jak se chovám k autoritám já a přebírají mé chování. Ani tomuto je škola nutně nenaučí.
Myslíte, že škola je přirozená věc? A já zase myslím, že rodina je přirozená věc. Škola je věc uměle vytvořená, kde se má dítě něčemu naučit. Něčemu, co kdosi stanovil, bez ohledu na to, že je každé dítě jiné a má jiné talenty a vlohy. Kdyby školy za každých okolností respektovaly dětskou kreativitu, individualitu a jedinečnost, kdyby je vedly stylem respektu a ne strachu a kdyby tam děti neseděly mnoho hodin denně a přesto měly potom doma ještě domácí úkoly, tak bych tam děti dala ráda. Do té doby jim dopřeji šťastné dětství v kruhu rodiny, přátel a kamarádů z jednotlivých kroužků. Naše děti mají společnosti docela dost. Za to třeba děti mých známých, znají jen děti ze školy. Sedí tam od rána do třeba 16 hod i s družinou, potom jdou domů, kde dělají dvě hodiny úkoly a jdou spát. Znají jen tu omezenou skupinu vrstevníků, což je na život připraví někdy pramálo.
Škola nepopíratelně vede k utváření osobnosti, jak o tom píšete, otázka je však k utváření jaké osobnosti. Některé děti jsou ve škole spokojené, nicméně musíme vidět i ty, které škola značně poznačila a vzpomínají na to někdy s hrůzou i v dospělosti. Vše stojí a padá na empatii a talentu učitele. Někteří mají talent a dítě na ně do smrti bude vzpomínat s teplým, hřejivým pocitem při srdci. Na jiné učitele však dítě do smrti nezapomene a po hřejivém pocitu není ani stopy. Na to však 6-ti leté dítě nemusí být připravené. Na druhém stupni už zná svou cenu, ví, kdo je a dokáže si najít svou cestu i přes překážky.
Nebojte se o naše děti a věřte, že ani já a ani naše děti, nejsme stupidní. Tento Vámi použitý přívlastek se mi nelíbí. Ráda bych se proti tomu ohradila. Pokusím se v domácí škole děti naučit, že urážkami nebo nevhodnými slovy, nemusí docílit svého a že i při jiném názoru mohou udržet slušnou komunikaci.
zdravim,
Vymazatje videt ze asi nemate co napraci, kdyz muzete vypisovat (exhibovat) tady na netu. o vase deti strach nemam, jsou me naprosto ukradene. nemusite me nic tady vysvetlovat a obhajovat svou domaci vyuku. jiste jste vsichni velice uzasni a vyhovuje vam to. ja neznam nikoho kdo by mel trauma ze skoly. a zaplat panbuh takovych prirodnich (naturproduktu) lidi je jen zlomek.
hodne zdaru
:-D
Ano, myslím, že tímto posledním příspěvkem jste přesně ukázala, jaký typ člověka jste. Raději budu ten "naturprodukt", s úctou k jiným lidem a jejich názorům, než většinový člověk (za kterého se jistě považujete), bez tolerance. Jste šťastný člověk, pokud neznáte žádného člověka, který by si ze školy odnesl trauma, to je nakonec na vašich příspěvcích znát. Je vidět naprostá absence poznání bolestí takovýchto lidí. Já jich, bohužel, neznám málo. Možná proto mi nechybí pohled z druhé strany. Mimochodem, možná vás to překvapí, ale ten naturprodukt, jak jej vnímáte, je třeba i rodič s vysokoškolským titulem právě z pedagogiky, který přestože je sám vystudovaný učitel, moc dobře ví, že ho na fakultě nikdo neučil, jak naučit velkou skupinu dětí s rozlišnými individualitami. Učitelé jsou sami našprtaní informacemi, ale ne vždy vedení k tomu, jak to nenásilně, šetrně a přitom s ohledem k různorodosti skupiny, naučit dál. A dítě už jen bude čekat, který typ učitele a spolužáků mu bude přidělen. Pokud máte k tématu co věcně přispět, bez urážek a ostraých slov, jsou vám mé stránky otevřené. Pokud ale nejste připravena diskutovat na úrovni a v rámci tématu, potom vás poprosím, abyste již nepřispívala. Děkuji.
OdpovědětVymazatMajko, smekám před tvou neúnavnou houževnatostí. Podnikat, pomáhat ostatním, rodit děti a ještě učit kluky doma si netroufne jen tak kdo. A jak anonym píše, neznám nikoho kdo by měl trauma ze školy. Já celkem na školu vzpomínám ne až tak v dobrém a na vině rozhodně nejsou spolužáci. Toho strachu kvůli špatné známce, výhružek, když se nebudeš učit..mocenského postoje učitelů a urážek i ponižování. Ano paní, to jsou vzpomínky většiny lidí kteří chodili a chodí do školních institucí.
OdpovědětVymazatMajko držím palce a ať se daří.
Jo, ale jednu věc mě škola naučila, podepsat se
Vendy Dědičová