Porodnice dětem (NE)přátelské

ilustrační foto

Není většího stresu pro maminku než nejistota, zda dokáže své dítě dostatečně nakrmit. Proč jsou naše maminky tolik stresované a plné strachu o úspěch kojení? Možná je to tím, že byla tradice výhradného kojení přerušena. Naše maminky nám tedy nemohou být vzorem, natož pomocnicemi s dobrou radou po ruce.



Nakonec, kolikrát jste v dětství mohly kojit panenku? Já si vzpomínám pouze na ty, které se krmily lahvinkou, ani dospělou ženu jsem jako dítě nikdy neviděla kojit její miminko. Přitom jen necelých 50 let zpátky nikdo o úspěchu kojení nepochyboval. Proč také? Kojily všechny ženy a starší děti viděly své maminky kojit další a další sourozence a to dlouhou dobu.

Není pochyb, že to byla právě generace našich maminek, které tuto tradici nutně musely přerušit. Ne proto, že by byly špatné matky, ale protože jim kojení nebylo umožněno. Děti jim byly odnášeny hned po porodu a byly přinášeny pouze na kojení ve stanoveném režimu a na stanovenou dobu. Za takovýchto podmínek nebylo možné kojení udržet.

V dnešní době se děťátka od maminek neoddělují (tedy neměla by se), přesto však i nadále není úspěch kojení samozřejmostí. To, že se totiž miminka po porodu neodnáší a mohou zůstat s maminkou po celou dobu společného pobytu na oddělení šestinedělí, jaksi nemůže vymazat neblahý dopad dalších praktik a postupů, kterým jsou maminky a děti po porodu vystavovány. A co je nejhorší, mnohdy bez většího smyslu a  přínosu pro zdraví maminky a jejího děťátka.

Miminko se po porodu položí mamince na hruď. Ano, jásejme radostí, naše maminky takové štěstí prožít nemohly, ale opravdu se uspokojíme pouze faktem, že se máme lépe než naše maminky a uvěříme tomu, že 5 minut na nabažení se toho dojemného teplého tělíčka pohupujícího se v pravidelném rytmu jeho dechu na našem těle stačí? Že jeho následné odnesení od maminky pro ošetření, které mimochodem může probíhat na matčině těle, zabalení do všech těch vrstev a odevzdání do rukou otce, protože maminka zpravidla musí spolupracovat při porodu placenty a při následné kontrole porodního poranění, je pro rozvoj laktace ideální?

Opravdu máme uvěřit, že 10 minut snahy o přisátí na porodním sále vykompenzuje tu více než půlhodinu a mnohdy podstatně delší dobu, co je dítě odnesené za pediatrem na jiné oddělení (jakoby pediatři nemohli přijít na porodní sál) na kontrolu a mytí, namísto toho, aby bylo ponecháno mamince u prsu na uspokojivě dlouhou dobu, aby se všichni zúčastnění mohli nejen těchto chvil něhy nabažit, ale také se kojení "naučit" a položit tak základ úspěchu pro celé období kojení v těchto zázračných chvílích, kdy je hladina prolaktinu až 300 násobně zvýšená?  Nikdy více již takovou hladinu prolaktinu nedosáhneme a naše miminka nejsou s námi, aby toho využila. Jaká škoda. Copak je to vážení a měření, mytí a kontrolování opravdu tak důležité? Já mám o tom své pochyby...

A když už jsou konečně maminka s dítětem spolu, začíná další teror. Nebojím se to tak nazvat, protože maraton nesmyslného vážení dětí před kojením a po kojení, stresy kolem každého gramu, splňování tabulek již od narození se pro oba - maminku i dítě terorem opravdu stane. Těším se se všemi těmi, komu se kojení daří a stres tudíž nemusejí poznat, ale upřímně soucítím s těmi, kdo si tento stres v porodnici museli prožít. Věty typu: "maminko, vaše dítě vypilo jen 10 ml, ale dnes už by mělo pít 30 ml" anebo "jestli nebudete víc kojit, budeme muset dát dokrm" , "nemáte dost mléka, vaše dítě hladoví" .... zůstanou pevně zapsané v sebevědomí novopečené maminky.

A já se ptám, z čeho máme kojit, když laktace nastupuje až 3.-5. den po porodu? To už je ale období, kdy bychom měli být na odchodu z porodnice a to s prokazatelným přírůstkem na váze, aby byli lékaři spokojení (anebo krytí?). Není to nelogické? V této snaze se může umělé mléčko nabízet jako "nejlepší" řešení. Ale nejlepší pro koho? Pro matku, dítě, anebo lékaře?

Jak můžeme k těm tvorečkům, kteří se spoléhají na naši ochranu být tak necitliví? Možná proto, že i my, maminky po porodu, potřebujeme ochranu pro svou vlastní zranitelnost. Ale ti, co by nás měli chránit a vést směrem ke klidu, naše sebevědomí více a více stresují a zneklidňují.

Neměly by to být právě Baby-Friendly porodnice, které tuto ochranu matce v oblasti kojení poskytnou? Za to přece tento titul dostaly. Za podporu matky kojit své dítě tak dlouho a tak často, jak bude samo chtít. Za snahu vést maminky k dobré technice kojení (ne k řešení každé situace nasazením kloboučků na kojení). Za snahu podpořit plné kojení za všech podmínek a za šíření vědomí, že nikdy nic nemůže plně nahradit mateřské mléko, ať již výrobci umělých mlék slibují zaručené zdraví a mnohé další klamy. Za nepoužívání dudlíků, lahviček. Za snahu, aby co nejvíce maminek odcházelo z porodnice s plně kojeným dítětem bez dokrmů a hlavě za respekt k individualitě dítěte.

Nevím jak vy, ale já se dnes a denně setkávám s maminkami vypovídajícími o opaku. Mrzí mě to a bolí. Mou motivací pro studium laktačního poradenství bylo, abych mohla pomáhat a vidět radost z úspěchu kojení a znovu získanou spokojenost a pohodu všech. V současné době však jen napravuji chyby, které způsobují porodnice, které div se světě, mají být dětem přátelské.

Maminky, nespoléhejte se na porodnice, ty totiž, ruku na srdce, jsou dětem NE VŽDY přátelské. Řiďte se srdcem, věřte svému dítěti a ne všem těm nesmyslným praktikám a pokynům. Uvažujte, rozmýšlejte se a volte, co je pro vás a vaše dítě potřebné. A nebojte se nesouhlasit. Zdraví a spokojenost vašich dětí totiž závisí od vás a ne od systému práce v porodnicích.

Vlastimil Marek - nepochopený Bůh?



Vlastimil Marek



Po přečtení tohoto příspěvku na blogu Vlastimila Marka http://blog.baraka.cz/2010/11/nemuzou/ jsem si musela dát pár dnů na rozdýchání a uklidnění. Kdybych totiž svou reakci na jeho příspěvek napsala už tehdy, nebyla by publikovatelná :-) Dnes, po získání odstupu, bych ráda reagovala alespoň tady a teď. Autor totiž lišácky ve svém blogu neumožnil čtenářům na jeho článek reagovat. To by totiž mohlo narušit dojem jeho dokonalosti, což na jeho stránkách a pro jeho image evidentně není žádoucí.

Mé zklamání z pana Marka je značné. Věřila jsem, že v něm máme my ženy oporu, člověka, který přestože sám nemůže nikdy pocítit dar života v sobě a velikost těhotenství a porodu na vlastním těle, chápe a uznává ženy, o to víc ženy matky za obdivuhodné právě pro svou jedinečnost a dokonalost procesu darování života, ať už toto přinese pro muže cokoliv. Třeba to, že ve chvílích těhotenství a porodu je žena podstatnější než muž, že je uctívání hodnější než muž a že dokáže více než muž. Vnímala jsem ho jako muže respektujícího ženství a pokorně se sklánějícího nad velikostí těhotné a rodící bohyně, kterou každá žena v tomto období života je. Mýlila jsem se, tak hrozně jsem se mýlila, že se mi už nechce věřit ani větám, které ve svých knihách tak důkladně formuloval. Tehdy mě oslovily, dnes o nich pochybuji. Myslel to, když je psal, vážně? Anebo mu šlo, tak jako v současné době jeho mediálního a veřejného působení, pouze o možnost se zviditelnit a dokázat sám sobě a jiným, jak skvělou osobností je? Jde a šlo mu opravdu o nás ženy, anebo již tehdy, tak jako dnes, pouze o něj samotného? Když se z obohacujícího daru pro ženy stává klam, celkem to bolí.

Ve svém příspěvku se pustil hodnotit těhotné ženy, které nenaplnily jeho očekávání aplaudujícího a uctívajícího publika. Jako žena pracující s těhotnými a rodícími ženami také vidím změny chování těchto žen, ač už jsou způsobené hormony, dojetím anebo úžasem ze stavu očekávání, ale protože je i přes tyto nestandardní změny chci přijímat s obdivem, nikdy bych si nedovolila napsat o nich to, co autor ve své pyšné racionalitě (jak to sám nazývá). Jak si troufne posuzovat jejich intelektuální schopnosti? Chtít po těhotné ženě plné citu, empatie a neuvěřitelných emocí oceňovat jeho intelektuální racionalitu a ještě se divit, když jeho dokonalost nebyla pochopena, může snad jen pokrytec, který v knihách tyto ženy obdivuje, ale v reálu je bere jako „slepice“, které se nechtějí naladit na jeho mužské racio.

Hodí se mi na něj slova, která on sám v jiném příspěvku použil na pana Jiřího X. Doležala, cituji: „Je nutno si uvědomit, že právě tak jako blázen, který si myslí, že je Napoleon, i pan Doležal svým tvrzením věří (mysl vyrobí souhlasné argumenty, a umí nevnímat a přezírat ty odlišné) tak hlubinně, že je ho (tak jako blázna Napoleona, ale ono to platí i všeobecněji, takže i politika nebo generála) úplně zbytečné a marné pokoušet se přesvědčit argumenty, nebo dokonce, ta hrůza, přinutit, aby přiznal svůj omyl. To se nikdy nestane (takový člověk by prohrál sám sebe, a je prokázáno, že to přímo fyzicky bolí).“

Pan Marek u mě stejně tak prohrál. Z muže hodného obdivu pro svůj postoj k ženám, těhotným a rodičkám, pro mě spadl do bahna arogantnosti, typicky mužské ješitnosti a hrdopyšnosti. Také bych mohla napsat, že typický muž, ovlivněný hormonálními pochody ve svém těle, který myslí jen svým mužstvím, také není schopen úsudku. Ale protože chci muže, i kdyby jen toho mého, uctívat i v těchto chvílích, nedovolím si jej svými slovy degradovat. 

A k tomuto jeho odstavci... cituji:

„Nemůžou za to, protože (to pochopit) nemůžou. A právě tak jako teď už vím, že těhotné a maminky v Brně to, co jsem předložil, nemůžou ocenit, natož pochopit, už také automaticky předpokládám, že ani mé náhodné čtenářky nemohou (až na výjimky) ocenit a docenit záměrnou jemně provokující ironii, s jakou je tento blog flagelantsky a tragikomicky napsán a míněn.“

...nelze než napsat, že krom chování pokrytce je pro něj zřejmě vlastní i chování alibisty. Raději již předem udělejme ze čtenářek s nesouhlasným postojem ty ubohé, obyčejné, neracionální a nechápavé ženy, které jeho flagelanstký a tragikomický tón nepochopí. Inu, asi se v té racionalitě dosti mýlí. Já ani nekojím, ani nejsem těhotná, tudíž hormony neovlivněná a přesto nechápající. Asi to hold, pane Marek, nebude těmi hormony. Asi jste duši ženy a její velikost nikdy nepochopil, ačkoliv se tváříte na jejího největšího experta. A opět použiji vaše slova: „Nemyslím to nijak pejorativně: je to prostě tak.“

Těhotenství kdysi a dnes






 Náš 1. syn v bříšku

 

SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE - Odbor bezpečné mateřství (WHO - Safe Motherhood) v roce 1998 vydalo oficiální doporučení pro péči o těhotnou ženu, ženu u porodu a šestinedělku

Jeden z bodů tohoto doporučení zní:
Těhotenství, porod a šestinedělí nejsou pro ženu nemocí, ale jen "jiným" fyziologickým stavem, to znamená, že nepotřebuje léčit. Dohled a péče lékaře jsou nutné pouze v některých případech a měly by být jasně vymezeny.

Máte dojem, že by Vám byla někdy jasně vymezena péče a dohled lékaře? Byla jsem těhotná dvakrát a obávám se, že ani jednou jsem nebyla o ničem informována. Péče mi nebyla jasně vymezena, nýbrž jasně nalajnována. Můj lékař tehdy neměl trpělivost mi cokoliv vysvětlit, což nemusí být nutně problémem, pokud víme, kde potřebné informace získat. (mimochodem, internet je skvělý zdroj). Když už však nebyl ochoten můj vlastní názor a postoj po získání těchto informací akceptovat, byla jsem  nucená vyhledat lékaře jiného, více respektujícího.

Doteď mi totiž nejde do hlavy, proč musí těhotná žena prožít v těhotenství tolik stresu, projít tolika vyšetřeními a znát tolik zbytečných informací. (ona vlastně nemusí, ale jelikož ji zřejmě nebyla jasně vymezena lékařská péče a dohled, neví, že má na výběr) Proč tolik ultrazvuků, když se to dětem nelíbí, otáčí se pryč a když to zahřívá plodovou vodu, což dětem nevyhovuje? Je to opravdu tak důležité vědět již před porodem, kolik dítě váží a měří, když se tyto odhady neuvěřitelně mýlí (někdy mi to připadá jako tipovací kancelář, kdo se víc trefí) a ženy před porodem může tato informace vyděsit? Proč tolik klamlivé Tripple testy (od jejich použití se v některých státech pro jejich selhávající prokazatelnost ustoupilo), když se žena za žádných okolností svého dítěte následně nevzdá, i kdyby bylo opravdu postižené? Neušetřili bychom hodně peněz na všechny tyto testy a následné vyšetření plodové vody, pokud bychom se předtím ženy zeptali, zda bude ochotná potratit postižené dítě, anebo si jej ponechá? Tato otázka je zdarma a zabere 2 minuty. Proč zatěžovat dětskou slinivku již v bříšku všem dětičkám zbytečným tolerančním testem na těhotenskou cukrovku, když můžeme cukr detekovat již z moči a až následně odesílat na toto vyšetření rizikovou skupinu žen? Proč dělat výtěry z pochvy na streptokoka, který se dělá v 36. týdnu těhotenství, když může porod přijít za dalších několik týdnů, tedy za dlouhou dobu ve které se můžou tyto výsledky změnit? Proč tolik zbytečných monitorů, když mají výpovědní hodnotu pouze 24 hodin a když lze využít i jiných levnějších a rychlejších metod pro sledování ozev dítěte? A to je řeč pouze o nerizikových graviditách. K vyšetřením žen s rizikovým těhotenstvím se jako nezdravotník vyjadřovat nebudu. WHO ale jasně stanovuje fyziologickou, nerizikovou graviditu za zdravý stav, který není nutno léčit. Tak, jako není dobré vše odmítnout, není stejně dobré vše absolvovat. Důležité je, aby měla žena na výběr a byla ve své volbě respektovaná bez jakéhokoliv náznaku odsouzení.

Někdy si říkám, jak nás vůbec mohly naše maminky donosit a porodit, když nebyli ultrazvuky, toleranční glukózové testy, tripple testy a pod. Nejsem šťastná, že jsem byla porozena v časech nehumánního porodnictví, ale jsem šťastná, že jsem byla u maminky v bříšku v době, kdy bylo v těhotenství všechno ještě tak nějak normální.

Máme vůbec právo nakoukat dětem do jejich domečku? S pokorou věřím, že existuje důvod, pro který má být dítě pro nás 9 měsíců tajemstvím. A nemusíme ani nikdy pochopit, proč tomu tak je, i to může zůstat tajemstvím. 

Aby porod nebolel

ilustrační foto

Pouhý pozorovatel porodu nemůže nikdy cítit to, co rodička samotná. Jeho pohled může být naprosto jiný, než její prožitky. Proto považuji bolest u porodu za relativní. Zatímco ji na pohled můžeme vyhodnotit jako výraznou, nevydržitelnou, mučivou, rodička může v tu stejnou chvíli mluvit nejen o bolesti, ale také o euforii, nadšení, tlaku, napětí a pod.

Pouhým pohledem nebude nikdy zřejmé to, co je pociťováno uvnitř nás.

Před nedávnem jsem četla skripta: "Aby porod nebolel" a byla na besedě s jejich autorkou Lucií Groverovou. Tato sympatická paní má jistě dost vlastních nabytých zkušeností (čeká již páté dítě - klobouk dolů) a rozhodně jí není možno upírat její pohled na bolest při porodu. Tvrdí, že porod nemá bolet. Ženy, které jdou k porodu bez strachu, stresu a s vyřešenými vědomými i podvědomými traumaty, nemají důvod bolest při porodu prožívat. Popisuje to spíše jako velký tlak.

Vážím si toho, že autorka sama nepovažuje tento svůj pohled za univerzální pravdu a návod pro správný porod, nicméně ženy, které bolest (větší či menší) u porodu prožily, mohou i přesto nabýt dojmu, že jejich porod prostě nebyl ten, co měl. Že nebyly tou správnou rodičkou s dokonalým naladěním na vlnu bezbolestného porodu. A mohou přemýšlet, co udělaly špatně? Nejsou stejně dobré, jako ty, které bolest u porodu nepociťovaly?

Moje dva porody věru bolely. A věřím, že mohu nabídnout všem těm, které bolest také pociťovaly povzbuzení, že i tak to může být správně. Bolest k porodu nutně patřit nemusí, ale já osobně jsem za ni nakonec vděčná. Vzpomínám si na svá očekávání, když jsem šla poprvé do porodnice. Otázky, jestli to zvládnu mě nutně napadaly. Očekávala jsem, že je porod fyzicky těžká práce, což se potvrdilo a to, že jsem tu fyzicky těžkou práci i s bolestí zvládla, ve mě navždy vyvolalo pocit, že má síla matky získala úplně nový rozměr a kvalitu. Objevila jsem netušený potenciál, který dodnes uplatňuji ve svém mateřství.

Neexistuje správný a nesprávný porod ani správné a nesprávné vnímání bolesti. Žádný porod není "zadarmo". Porod však opravdu není pouze o bolesti. Ten pocit něčeho velikého, co se s ženou začne dít, co přesahuje jí samotnou a vědomí, že je ke mě děťátko blíž a blíž, vyváží i tu největší bolest.
Věřím, že zvládnout porod i s bolestí nám umožní být na sebe velmi hrdé.

Otec nebo návštěva?



Náš 2. syn s tatínkem v porodnici

 SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE, Obor bezpečné mateřství   (WHO - Safe Motherhood) v roce 1998 vydalo oficiální doporučení pro péči o těhotnou ženu, ženu u porodu a šestinedělku
.  
Jeden z bodů tohoto doporučení zní:
"Psychická pohoda budoucí matky musí být zajištěna umožněním přítomnosti blízké osoby u porodu a v poporodním období"

Naštěstí dnes již nikdo nepochybuje o tom, že by rodící žena neměla být sama. Když se ptám maminek, které se se mnou domlouvají na doprovodu u porodu jejich druhého nebo dalšího děťátka a které u předchozích porodů byly samy, shodně tvrdí, že větší pocit osamění do té doby nezažily. Cítily se osamoceny a nechány na pospas. Proto máme možnost volby a pocitům osamění můžeme předcházet. Můžeme si sebou do porodnice přivést vlastní doprovod (partnera, kamarádku, dulu, soukromou porodní asistentku apod.) To, že některé porodnice akceptují pouze jednu osobu, což také není v pořádku, zajisté vím, ale tomu se dnes věnovat nechci, snad v nějakém dalším příspěvku. 

Teď bych se ráda věnovala druhé části doporučení WHO, čili umožnění přítomnosti osoby blízké v poporodním období. 

Také vám připadá divné, jak se z otce dítěte rázem stane pouhá návštěva?
Sleduji tatínky u porodů jejich dětí. Jejich dojetí je patrné, změna životní role je i pro ně zásadní a zlomová. Ani oni už nebudou nikdy stejní, protože ta velká událost zasáhne srdce všech přítomných a rodičů obzvlášť - oběma.  Otec, který podporoval svou ženu celou dobu u porodu, pomáhal jí ulevovat od bolestí, masíroval záda a byl oporou při tlačení, ronil nejednu slzu štěstí při pohledu na své novorozeně, stříhal pupeční šňůru, držel dítě v náručí, dokud jeho maminka nemohla vstát z postele a otec, který jej doprovázel na vyšetření, jelikož maminka sama tomu nemohla být přítomna, najednou uslyší: "tatínku, rozlučte se s maminkou a dítětem. Návštěvy jsou od 15:00 do 17:00 hod." Najednou je v realitě dne nebo noci vyhnán ven z porodnice a stává se pouhou návštěvou.

Pokud návštěvní hodiny nekolidují s jeho pracovní dobou, objeví se v dalších dnech v povolených hodinách v porodnici, donese občerstvení, zprávy z domova a pořídí nové fotky. Někdy dítě celou tuto dobu prospí, nemůže si jej tudíž ani vzít do náruče. Pokud přijde dřív anebo zůstane déle, je napomínán a vykázán. Na pokoj ho nepustí, k tomu jsou určeny návštěvní místnosti (naštěstí ne všude), kde, pochopitelně, není dost soukromí pro sdílení rodinných chvil něhy. A když si po několika dnech přiveze své milované domů, může mít pocit, že nedokáže poskytnout dítěti to, co maminka. Naprosto právem. Vidí, jak rychle žena zvládne výměnu plíny a jemu to trvá tak dlouho a tak nemotorně (že to stejně vypadalo i při její prvním pokusu o přebalení, pochopitelně, netuší, nebyl u toho), když dítě brečí, chvíli ho zkusí utišit až jej nakonec, někdy řvoucí, přinese ženě se slovy: "zkus to ty, tobě to jde lépe". Tatínci zkrátka vyběhli na trať později. Není to smutné? 

Kde je ta podpora po porodu? Žena potřebuje právě po porodu nejvíce sdílení, ujištění a podpory blízké osoby, je to jejich společné dítě. I žena si ze začátku neví rady, je plná otázek a nejistoty v péči o dítě. Proč by tedy tímto nelehkým začátkem nemohli projít společně?

Proto volám: "zrušme návštěvní hodiny pro otce dětí v porodnicích". Tetičky, strýcové, babičky a kmotřičky, ať přijdou ve vyhrazených hodinách, ale otec patří k matce a dítěti a to kdykoliv tuto potřebu mají. Jak je možné, že tatínci tak automaticky přijímají pasivní roli pozorovatele a obyčejné návštěvy? Copak právo v porodnici neplatí? Nikdo nemá právo oddělovat otce od jeho dítěte bez jeho souhlasu anebo soudního příkazu. "Zrušme návštěvní hodiny v porodnici pro tatínky!" Ženě bude lépe, dítě bude spokojené a otec bude cítit, že patří k nim. Nebude víc návštěvou ale tím, kým opravdu je a to OTCEM bez rozdílu místa pobytu.