Otec nebo návštěva?



Náš 2. syn s tatínkem v porodnici

 SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE, Obor bezpečné mateřství   (WHO - Safe Motherhood) v roce 1998 vydalo oficiální doporučení pro péči o těhotnou ženu, ženu u porodu a šestinedělku
.  
Jeden z bodů tohoto doporučení zní:
"Psychická pohoda budoucí matky musí být zajištěna umožněním přítomnosti blízké osoby u porodu a v poporodním období"

Naštěstí dnes již nikdo nepochybuje o tom, že by rodící žena neměla být sama. Když se ptám maminek, které se se mnou domlouvají na doprovodu u porodu jejich druhého nebo dalšího děťátka a které u předchozích porodů byly samy, shodně tvrdí, že větší pocit osamění do té doby nezažily. Cítily se osamoceny a nechány na pospas. Proto máme možnost volby a pocitům osamění můžeme předcházet. Můžeme si sebou do porodnice přivést vlastní doprovod (partnera, kamarádku, dulu, soukromou porodní asistentku apod.) To, že některé porodnice akceptují pouze jednu osobu, což také není v pořádku, zajisté vím, ale tomu se dnes věnovat nechci, snad v nějakém dalším příspěvku. 

Teď bych se ráda věnovala druhé části doporučení WHO, čili umožnění přítomnosti osoby blízké v poporodním období. 

Také vám připadá divné, jak se z otce dítěte rázem stane pouhá návštěva?
Sleduji tatínky u porodů jejich dětí. Jejich dojetí je patrné, změna životní role je i pro ně zásadní a zlomová. Ani oni už nebudou nikdy stejní, protože ta velká událost zasáhne srdce všech přítomných a rodičů obzvlášť - oběma.  Otec, který podporoval svou ženu celou dobu u porodu, pomáhal jí ulevovat od bolestí, masíroval záda a byl oporou při tlačení, ronil nejednu slzu štěstí při pohledu na své novorozeně, stříhal pupeční šňůru, držel dítě v náručí, dokud jeho maminka nemohla vstát z postele a otec, který jej doprovázel na vyšetření, jelikož maminka sama tomu nemohla být přítomna, najednou uslyší: "tatínku, rozlučte se s maminkou a dítětem. Návštěvy jsou od 15:00 do 17:00 hod." Najednou je v realitě dne nebo noci vyhnán ven z porodnice a stává se pouhou návštěvou.

Pokud návštěvní hodiny nekolidují s jeho pracovní dobou, objeví se v dalších dnech v povolených hodinách v porodnici, donese občerstvení, zprávy z domova a pořídí nové fotky. Někdy dítě celou tuto dobu prospí, nemůže si jej tudíž ani vzít do náruče. Pokud přijde dřív anebo zůstane déle, je napomínán a vykázán. Na pokoj ho nepustí, k tomu jsou určeny návštěvní místnosti (naštěstí ne všude), kde, pochopitelně, není dost soukromí pro sdílení rodinných chvil něhy. A když si po několika dnech přiveze své milované domů, může mít pocit, že nedokáže poskytnout dítěti to, co maminka. Naprosto právem. Vidí, jak rychle žena zvládne výměnu plíny a jemu to trvá tak dlouho a tak nemotorně (že to stejně vypadalo i při její prvním pokusu o přebalení, pochopitelně, netuší, nebyl u toho), když dítě brečí, chvíli ho zkusí utišit až jej nakonec, někdy řvoucí, přinese ženě se slovy: "zkus to ty, tobě to jde lépe". Tatínci zkrátka vyběhli na trať později. Není to smutné? 

Kde je ta podpora po porodu? Žena potřebuje právě po porodu nejvíce sdílení, ujištění a podpory blízké osoby, je to jejich společné dítě. I žena si ze začátku neví rady, je plná otázek a nejistoty v péči o dítě. Proč by tedy tímto nelehkým začátkem nemohli projít společně?

Proto volám: "zrušme návštěvní hodiny pro otce dětí v porodnicích". Tetičky, strýcové, babičky a kmotřičky, ať přijdou ve vyhrazených hodinách, ale otec patří k matce a dítěti a to kdykoliv tuto potřebu mají. Jak je možné, že tatínci tak automaticky přijímají pasivní roli pozorovatele a obyčejné návštěvy? Copak právo v porodnici neplatí? Nikdo nemá právo oddělovat otce od jeho dítěte bez jeho souhlasu anebo soudního příkazu. "Zrušme návštěvní hodiny v porodnici pro tatínky!" Ženě bude lépe, dítě bude spokojené a otec bude cítit, že patří k nim. Nebude víc návštěvou ale tím, kým opravdu je a to OTCEM bez rozdílu místa pobytu.