Pouhým pohledem nebude nikdy zřejmé to, co je pociťováno uvnitř nás.
Před nedávnem jsem četla skripta: "Aby porod nebolel" a byla na besedě s jejich autorkou Lucií Groverovou. Tato sympatická paní má jistě dost vlastních nabytých zkušeností (čeká již páté dítě - klobouk dolů) a rozhodně jí není možno upírat její pohled na bolest při porodu. Tvrdí, že porod nemá bolet. Ženy, které jdou k porodu bez strachu, stresu a s vyřešenými vědomými i podvědomými traumaty, nemají důvod bolest při porodu prožívat. Popisuje to spíše jako velký tlak.
Vážím si toho, že autorka sama nepovažuje tento svůj pohled za univerzální pravdu a návod pro správný porod, nicméně ženy, které bolest (větší či menší) u porodu prožily, mohou i přesto nabýt dojmu, že jejich porod prostě nebyl ten, co měl. Že nebyly tou správnou rodičkou s dokonalým naladěním na vlnu bezbolestného porodu. A mohou přemýšlet, co udělaly špatně? Nejsou stejně dobré, jako ty, které bolest u porodu nepociťovaly?
Moje dva porody věru bolely. A věřím, že mohu nabídnout všem těm, které bolest také pociťovaly povzbuzení, že i tak to může být správně. Bolest k porodu nutně patřit nemusí, ale já osobně jsem za ni nakonec vděčná. Vzpomínám si na svá očekávání, když jsem šla poprvé do porodnice. Otázky, jestli to zvládnu mě nutně napadaly. Očekávala jsem, že je porod fyzicky těžká práce, což se potvrdilo a to, že jsem tu fyzicky těžkou práci i s bolestí zvládla, ve mě navždy vyvolalo pocit, že má síla matky získala úplně nový rozměr a kvalitu. Objevila jsem netušený potenciál, který dodnes uplatňuji ve svém mateřství.
Věřím, že zvládnout porod i s bolestí nám umožní být na sebe velmi hrdé.
Žádné komentáře:
Okomentovat