První sníh a škola

ilustrační foto

Vzpomínám na zimy svého dětství. Jelikož pocházím z Tater, nebylo o sníh a zážitky s ním nouze. Navěky si budu pamatovat zvuk křupajícího sněhu pod nohami, romantiku lesknoucích se vloček v pouličních lampách, noci, které pokryty sněhem byly rázem světlé, nebo nekončící služby v ometání auta, dvorku a příjezdové cesty. Vůni i chuť sněhu okusí snad každý. A těšení se na první sníh sezóny snad nemůže být větší, zejména když jste dítě. A právě o tom bude můj dnešní příspěvek.

ilustrační foto

Nevím, proč tomu tak bylo, snad to mělo být pro obveselení učících se dětí, ale po mnoho zim začal padat sníh v čase, kdy jsem se spolužáky seděla v lavici ve škole. Už po konci léta bylo jasné, že brzy přijde zima. Od té doby jsme se nemohli dočkat sněhu. Vzpomínám na tu atmosféru a nadšení, když uprostřed vyučovací hodiny některé dítě vykřiklo: "SNĚŽÍ!!!". Radost ve tvářích všech byla patrná, snad ani učitelé nemohli tento pocit nesdílet. Při prvním sněhu je každý opět dítětem. Euforii však brzy střídala marnost. Proč je to pořád jako naschvál? Nikdy nezačalo sněžit 5 minut před koncem poslední hodiny, ale většinou právě uprostřed našeho školního dne. Pamatuji si, jak bych nejraději pustila propisku, vyskočila z lavice a utíkala ven vychutnat si ty první zázrační vločky. Nechala bych je padat na tvář a možná i do otevřené pusy.

Prostě přivítala bych paní Zimu. Namísto toho jsme museli ještě několik dalších hodin sedět ve třídě a z budovy jsme nemohli ani o přestávkách. Všechny další chvíle strávené toho dne ve škole, byly promarněným časem. Ven jsme nemohli, i když jsme chtěli a ve třídě jsme víc koukali oknem ven a viděli se ve sněhu, než abychom věnovali pozornost výuce. Byl to zbytečný čas. Má pozornost, mé myšlenky byli venku, v mrazivé, chladné, ale svěží a čisté sněhové sprše.

naše děti v první letošním sněhu

Uběhlo několik let a s padajícím listím jsem opět čekala na první sníh. Co na tom, že jsem už velká, první sníh ve mě vyvolává to malé dítě.

Rozdíl je jen v tom, že teď nejsem v pozici žáka klasické školy, jako v dětství, ale v pozici maminky, která učí své děti v domácí škole. Ten největší rozdíl však měl jen přijít. Byl to jeden z našich běžných dnů domácího vyučování. Zrovna jsme se učili psát velké psací S.

Přes naše velká prosklená okna bylo vidět první nesmělé vločky. Začalo sněžit. I když skromně, ale přece. Děti vykřikli: "SNĚŽÍ!!!" nebo jsem to byla dokonce já? Už ani nevím. V tu chvíli si pamatuji už jen na nejrychlejší obléknutí mých dětí a mě, oprášili jsme poprvé v letošním roce i rukavice a šálu a s rychlostí, která jinak u oblékání nemá obdoby, vyběhli ven. Smáli jsme se, jásali, pískali radostí a chytali sníh do rukou i pusy. Těžko říct, kdo byl šťastnější. Děti byly nadšené. Ale já, já jsem se cítila jako bych si kompenzovala  všechna ta léta, kdy mi to v době vyučování nebylo dovoleno.

naše děti v prvním letošním sněhu

Těšila jsem se s mými dětmi, těšila jsme se z té volnosti domácí školy a ze vzpomínek na první sněžení, které si mí synové odnesou do života, přestože byli uprostřed vyučování. Těším se, že budou jiné, než ty moje. A já se svými dětmi v domácí škole vytvářím pro sebe nové vzpomínky. Vískám s prvním sněhem, tančím v něm a blbnu jako dítě, protože tentokrát MŮŽU. Díky domácí školo :-)

Dokonalé štěstí

V houpací síti s mladším synem

Kdysi jsem se těšila ze všeho, co dokáže člověku usnadnit život. Teď vlastně ani nerozumím, proč jsem potřebovala život usnadňovat, když jsem toho měla zvládat jen tak málo. Ale to vím až dnes, kdy s podivem zjišťuji, co vše dokážu za jeden den stihnout. Přesto nemám chuť si nic ulehčovat, alespoň ne tou formou, po které jsem prahla kdysi. 


Mít možnost koupit hotový chléb, ovoce a zeleninu bez jakékoliv práce, využít komfortu moderních kin, obchodů s vždy pohotově sestavenými slevami a jen proboha s žádnou formou ekologičnosti a uvažováním nad zdravotním dopadem takového stylu života, to bylo pro mě tím pravým štěstím. Pokrok přináší tolik možností. Už jen to přemýšlení, do kterého koše vlastně patří ten který druh odpadu, mě bolelo. A vrcholem blaha byl den strávený bez práce, s mraženou pizzou, ideálně s večerním kinem a návratem kdy se mi zachce.

Minulý víkend mi došlo, že to, co člověka dělá šťastným, se vyvíjí s naším stylem myšlení a hodnot. Zažila jsem dny plné dokonalého štěstí. Aniž bych vytáhla paty z našeho domečku a bez potřeby jakéhokoliv luxusu navíc. Pouze v přítomnosti lidí, které mám ráda a s dary zahrádky, kterou bych ještě před pár lety nikdy nechtěla.

A co je pro mě dnes takovým štěstím?

Naše první letošní okurka

• Obrat třešeň prohýbající své větve pod tíhou zralých plodů, které jsme potom se syny jedli až do bolení břicha :-) 
• Zbytek třešní zavařit, naplňovat společně sklinky, zalívat nálevem a s napětím čekat, jak to vše v té troubě dopadne.
• Jít "nakoupit" do vlastní zahrádky a uvařit z těchto darů polívku
• Cestou pro čerstvou pažitku v zahrádce ulovit pár dozrávajících jahod. Jen tak na chuť.
• Hnětat se syny vlastními rukami těsto na Frgály a každý z nás si potom vyzdobil vlastní. To tedy byly variace. Povidla, tvaroh, jablka, strouhaný perník, drobenka......těžko říct, jestli to byla větší lahoda na jazýčku, nebo výtvarný počin. Kdo jednou ochutná, zjistí, že vlastní výroba je mnohem lepší než produkty pravidelných prodejců na tradičních trzích.
• Upéct vlastní chléb, tentokrát pro změnu cuketový, který je božsky nadýchaný, ale do dvou dnů je potřeba jej sníst, protože, jak jinak, ztvrdne. Jak jsem kdy mohla stát o cokoliv jiného? (ne že bych přestala úplně nakupovat pečivo, ale vůně čerstvě pečeného chleba dá domovu to pravé teplo)
• Posekat trávu na zahrádce, protože je výsledek vidět hned a člověk má z takové poctivé práce upřímnou radost a k tomu s bonusem vůně takto čerstvě posekané trávy.
• Strávit večer ve společnosti blízkých přátel, grilovat, hrát karty, kostky a nechat naše děti s jejich dětmi blbnout na zahradě do pozdních hodin. I za tmy, protože to je ten pravý zážitek, hoden pamatování si na celý život.
• Dokola převlékat děti, které postupně špiní všechno oblečení, které zatím není v koši na prádlo. Ať už od borůvek, jahod nebo bláta, které si uměle vytvořili s pomocí vody z hadice, aby se v něm mohli cákat. Proč jim v tom bránit? Vždyť to, co přináší štěstí mě, nemusí jim a i přestože to přidává práci maminkám, dětem to přináší ten pravý prožitek blaha. Všichni jsme přišli na svět, abychom byli šťastni.
• Vysprchovat všechny děti v jedné sprše, protože tehdy je ta radost slyšet nejvíc. Jejich výskot přehluší i zvuk padající vody. A uložit je naprosto unavené do postýlek.
• A nakonec se houpat v houpací síti připevněné mezi dvěma stromy. Těším se, až dozrají plody i těchto dvou stromů. Ze sítě je budu moci strkat rovnou do pusy. 
• Anebo houpání v našem závěsném tkaném křesle pověšeném na statném ořechu obsypaném drobnými kuličkami, ze kterých později budou zralé ořechy. Ale to až na podzim. Zatím si užíváme stínu jeho větví a houpeme se i se sklinkou vína schouleni v tkané látce z Amazonie, která dopřává pocit jako v děloze.

V síti se starším synem

A to vše za zvuku kohouta a slepic z vedlejší zahrádky a zvonů z blízkého kostela a kláštera.
Kdy se to stalo? Jsem to vůbec ještě já?  Jak je možné, že to, co by mi nahánělo hrůzu v minulosti mě dnes naplňuje štěstím? Miluji všechny, kteří mě těmto hodnotám naučili. Miluji svého muže a mé děti, bez nich bych to nebyla já. To předtím, to byl jen sen, až s nimi to začalo doopravdy :-)

Tyto děti my nebereme...

Dnes, jako už několikrát v minulosti, mě akutně prosí o pomoc naléhavý hlas v telefonu: "Nevím, co si počít. Porodila jsem své dítě ambulantně a ráda bych pro něj našla pediatra. Ale žádný lékař s námi nechce mít nic společného."

A tak dnes, stejně jako už několikrát v minulosti, se rozzlobeně zamýšlím nad protiprávním chováním našich lékařů. Jak je možné, že se zde tak očividně porušuje zákon, ale rodiče jsou nakonec ti, kteří ačkoliv nedělají nic protiprávního, jsou celou situací nejvíce poškozeni?

Copak na lékaře v tomto státě neplatí zákon? Nevztahuje se snad Hippokratova přísaha i na děti porozené ambulantně?"

Je téměř jisté, že pokud přijdete domů s dítětem porozeným ambulantně, odpovědí od paní doktorky bude: "tyhle děti my nebereme". Domnívala jsem se, že být lékařem je poslání. Užitečné a obětavé, právě proto, že musí být připraven poskytnout péči naprosto komukoliv. A pokud takováto maminka bude chtít jednat otevřeně a nahlásí svůj úmysl rodit ambulantně své pediatričce již předem (což není povinna učinit), mohu téměř s jistotou počítat se zoufalým telefonátem od této maminky, že si ambulantní porod nakonec rozmyslela. Paní doktorka nejenže odmítne vzít takové dítě do péče, ale důkladně maminku informuje o VŠECH rizicích, které se za celou historii lidstva stali a nezapomene vše patřičně nafouknout. Prý: "nemůžete pro své dítě udělat nic lepšího, než zůstat s ním pár dnů v nemocnici....jestli jej milujete, udělejte to pro něj......nerozumím, o co vám maminkám vůbec jde, my jsme to taky vydržely......"

A já se ptám. Copak jsme my Češi a Slováci jiní než třeba Rakušané, Němci nebo Holanďané? Copak naše děti jsou jiné a rizikovější? Jak to, že nic z těchto strašáků neplatí tam? Jak to, že si lékařka nedovolí nikoho takovýmto způsobem strašit a odrazovat? Jak to, že tam se každá zdravá rodička považuje za kompetentní k tomu, odejít z porodnice hned po porodu a pokud tam naopak chce zůstat, platí si za tuto péči jako za nadstandardní, jelikož může jako zdravá odejít hned domů?"

Je něco prohnilého v tomto státě. Ale nebudou to ani děti, ani jejich rodiče, kteří se rozhodli přivést je na svět ambulantně.

Chci věřit lékařům, že mají po studiích medicíny dostatek znalostí, aby dokázali pečovat o dítě dvě hodiny po porodu. Zde však nejde o jejich znalosti, ale o jejich vůli. A tu postrádají. Kdyby to nebylo nelegální, řekla bych si, budiž. Pokud je však jejich nevůle v rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s právními předpisy tohoto státu, chci svůj nesouhlas přímo vykřičet.

Každý člověk, který si platí pojištění, jako rodiče těchto dětí, má právo na svobodnou volbu lékaře. Pokud si jej tedy vyberete a požádáte, aby přišel zkontrolovat vaše dítě po ambulantním porodu, on MUSÍ přijít. Lékař si totiž pacienty NESMÍ vybírat. Člověk nemusí lékaři předem sdělit nic, aby jej přijal do péče. A lékař jej nesmí odmítnout (s výjimkou plného stavu) i kdyby se jednalo o člověka bez domova, s HIV, hepatitidou, nebo kriminální minulostí. Je totiž LÉKAŘ. Je to člověk s vlastním postojem a názory, ale v pozici lékaře - profesionála, nesmí vynášet žádné soudy, nikoho hodnotit, odsuzovat, posuzovat, ani odmítat. Je totiž LÉKAŘ. A ten si nevybírá, koho bude léčit.

Dodnes si vzpomínám na situaci, kdy do čekárny u odborného lékaře, kde jsem čekala na vyšetření, přivedli policisté vězně v poutech. Byla jsem tehdy i ráda, že nás všechny předběhl a šel rovnou dovnitř. Později jsem se od lékaře dověděla, že je to vrah, který dostal doživotí, ale že i on má právo na zdravotní péči, kterou mu v této otázce mohl poskytnout pouze on, protože jako jediný vlastní potřebný přístroj pro jeho léčbu.

Myslíte, že je normální, aby byla automaticky poskytnuta potřebná péče vrahovi, nikoliv však nevinnému dítěti, které se "provinilo" pouze tím, že si dovolilo mít o 70 hodin věku méně?

Proto se nenechejme odbít větou: "Tyto děti my nebereme". Jsou to děti, jako každé jiné. Milujme je, opatrujme je a chraňme je, třeba i před neprávím.

Možná nemůžeme měnit zákony, ale své špatné zkušenosti můžeme projevit. Mrzí mě, že bývá neprofesionálními lékaři zmařena vůle rodičů porodit své dítě ambulantně. Jediné, co toto může změnit, je síla od-spoda. Od nás rodičů. Je potřeba, aby důsledky padali také na lékaře porušující zákon. Je potřeba na nezákonné chování lékařů upozornit.

Rodiče mohou napsat stížnost na nadřízený orgán tohoto pediatra, čili na kraj. Také na lékařskou komoru (http://www.lkcr.cz/) a do své pojišťovny, které platí poplatky a se kterou má daný lékař smlouvu, přesto jim však péči odepřel. A nakonec do Ligy lidských práv (http://www.llp.cz/).

Možná se tito lékaři začnou vzpamatovávat, až když pocítí ztrátu v peněžence, možná až pokuta a pokárání nadřízeného orgánu nebo své profesní organizace je přiměje zamyslet se nad svých chováním a vymazáním věty: "Tyto děti my nebereme" ze svého repertoáru.

Rodička "spolupracovnice"

Před pár dny mi přišla nabídka dalšího z úžasných vynálezů zaručujících dokonalé těhotenství, porod a rodičovství. S každým takovým mailem mi dochází jak veliký marketingový kolos se kroutí kolem dětí, ať již narozených anebo ještě houpajících se s matčiným rytmem v bříšku.

Je smutné, že jen malá část z této nabídky má smysl. Mnohem více je ale těch, které jsou nejen zbytečné, ale ze kterých někdy zůstává rozum stát. Ač už pro svou zbytečnost, kterou si však uvědomíme až ve chvíli, kdy je poprvé utíráme ve skříni od prachu, anebo svou nepřiměřenou politikou.

Zázračný gel, se kterým porodíte jako po másle, jinak by totiž byl porod "na sucho". A já si říkám, jak je možné, že jsem byla u tolika porodů a dosud jsem porod "na sucho" jaksi neviděla?

Přístroj, kterého výboje Vás u porodu zbaví bolestí. A já si říkám, proč mají všichni pocit, že ženy chtějí zbavit bolesti? Co když je to bolest příjemná, euforická, posilující a obohacující? Díky které můžeme v sobě objevit nečekaný potenciál a využít ho v celém rodičovství? A co když vůbec nebude taková, že ji budu potřebovat nějakými výboji likvidovat? Proč už od začátku počítáme s takovou hrůzou? Inu protože se to prostě prodejcům hodí.

Lehátka pro děti, která hrají a vibrují, aby se dítě zklidnilo. A já si říkám, nemělo by děťátko raději "vibrovat" v náručí rodiče, třeba v šátku a slyšet svého rodiče zpívat anebo třeba jen pobrukovat namísto umělého zvuku z lehátka? Vše je tak umělé, ale rodič je opravdový a děti nás milují i když zpíváme falešně, hlavně že vidí náš zájem a plnou pozornost.

Přístroj, který mi řekne, proč naše dítě brečí? Tak to už si neříkám nic. To už jen v němém úžasu pozoruji, v čem všem nechá člověk zastoupit svou intuici a rodičovskou péči a důvěru v sebe samotného nesmyslnými výrobky. A to vše za nemalý poplatek. Já myslela, že podobný přístroj navždy zůstane jako dokonalý fór v seriálu Simpsonovi. Ale realita je někdy děsivější, než fikce v animovaném světě.

A i když se někdy bavíme o dobrém produktu, zlobí mě, jakou formou je prezentován. V poslední takové obchodní nabídce bylo napsáno jako pozitivum pro uživatelku, že bude po užívání tohoto produktu připravená lépe spolupracovat s porodní asistentkou. Tento produkt jsem ani nezařadila mezi mnou doporučované zboží, ale odepsala jsem obchodnímu zástupci, který mi nabídku zaslal, ať je té úcty k rodícím ženám a tuto větu z nabídkových materiálů vyřadí. Rodička totiž NEMUSÍ spolupracovat.

Kdy pochopíme, že to personál by měl spolupracovat s rodičkou? Je to ona, kterou by měli považovat za největšího experta na svůj porod a měli by se nechat vést jejími signály. Všichni by se měli snažit naladit na tuto dokonalou bytost, jen je potřeba uvěřit, že je dostatečně silná a kompetentní, aby své dítě za empatické podpory všech přivedla v bezpečí na svět. Rodička není součástí systému, rodička mu velí. Kéž by to věděli všichni, kdo s rodící ženou pracují, stejně tak jako obchodníci se sortimentem pro ni určeným.

Mami, kolik bude večerníčků....?

český večerníček

 Jednou se nás náš syn zeptal, kolik večerníčků je k vidění v průběhu jednoho týdne. Následovala otázka, kolik za jeden měsíc, potom za rok, až padla otázka kolik jich uvidí za celý svůj život. Brala jsem to víc jako pokus o výuku matematiky, než jeho potřebu znát pravdu o svém nejoblíbenějším programu.

Při poslední otázce jsem to vzdala. Odpověď zněla: "hodně". Nechtěl se s tím uspokojit a ptal se dál: "třeba milion?". A tam už jsem začala mluvit jako typický rodič. Hra s čísly skončila. Ach jo, někdy umí být ti rodiče tak nudní. Jakobych prostě nemohla odsouhlasit milion, ať je šťastný, že je radost z večerníčků zaručená na hooooodně dlouho. Namísto toho jsem mu začala vysvětlovat, že je večerníček pouze pro malé děti a že jich milion určitě neuvidí, protože jednou z toho jako každé dítě vyroste a bude se bavit na jiných věcech. Jeho smutek byl znatelný. Jak to myslím, že mu nebude přinášet večerníček v budoucnu to, co teď? Copak ta radost nebude na furt?

Ještě v ten večer jsme celá rodina sedeli u dalšího z večerníčků, jako obvykle, ale pořád mi to nedocházelo. Až další večer, kdy se k nám u pravidelného večerního programu (myslím, že to tehdy byl Rumcajs s Mankou) přidala i babička s dědem. Teprve tam jsem to pochopila. Jak jsem se mohla tak mýlit? Že nás to někdy přestane bavit? Vyrosteme z toho? A navíc jsem donutila mého syna tomu  uvěřit. Naštěstí mi můj omyl došel a mohla jsem svým novým zjištěním opět vrátit úsměv mému synovi. Večerníček je totiž nesmrtelný. A i když na něj v období puberty a mládí dočasně ztrácíme chuť, tak s výjimkou této krátké epizody se na něj díváme vlastně celý život.

Nejdřív jako děti, pak rodiče se svými dětmi a nakonec jako prarodiče se svými vnoučaty. A pak už jsme opět jako děti a večerníček bychom chtěli vidět milion krát, jako v dětství. Bojím se, že mi jednou v mém senilním stáří někdo řekne, že milion večerníčků už neuvidím, protože mě to přestane bavit. Doufám, že mé děti nebudou stejně "moudří", jako tehdy já.

slovenský deduško večerníček

Když se večer dívám na nabídku programů pro nás dospělé: Ďáblův advokát, Myšlenky zločince, Kosti, Námořní vyšetřovací služba, Sleduje tě vrah apod, chce se mi navždy zůstat raději dítětem.

Nemluvě o tom, že zvuk znělky večerníčka, mě pocitově vrací k babičce do velkých těžkých peřin s vůní pravého peří a uvolněnou pružinou tlačící do zad, s čajem a ještě teplou buchtou na talíři. Tehdy byl ještě černobílý, ale pořád náš.

Domácí škola a budoucí zaměstnání

ilustrační foto

Je mnoho (podle mě zbytečných) obav o dítě vzdělávané doma. Včera mě jedna taková opět překvapila a pobavila zároveň. Jak prý dítě, které do školy chodit NEMUSÍ, obstojí v realitě života, kdy do práce jednou prostě bude MUSET chodit?
Podle ní, je takovýto člověk automaticky předurčen selhat, jelikož nebude schopný vstát ráno do práce, aby uživil svou rodinu. Já jsem však přesvědčená, že tyto apokalyptické scénáře dětem vzdělávaným doma nehrozí. A proč si to myslím? Pojďme se tedy na to podívat spolu:

U domácí školy dítě, pravda, nemusí ráno vstávat v 6 hod. ráno, aby se stihlo "v klidu" nasnídat a dojet se svými rodiči v dopravní špičce do školy tak, aby bylo připravené v lavici s prvním zazvoněním třeba v 7:40. Jak se takové děti cítí, si nechám na jiný příspěvek v této rubrice. Teď se spíše pojďme podívat, o co je to jiné u domácí školy. Vlastně kromě času začátku výuky nijak výrazně. Domácí škola je také povinností. Režimem, který by měl platit. A přestože je dětmi pro mnohé výhody lépe přijímána, ve smyslu povinnosti a pravidelnosti je stejně náročná a neúprosná. Můžete si jí přizpůsobit místem (třeba na dovolené v Jeseníkách, nebo u moře a to kdykoliv v průběhu školního roku), časovým režimem (začínat lze třeba v 10.00 po přirozeném probuzení dítěte a skutečně klidné snídani a s plnou koncentrací všech) anebo stylem (rozvrh hodin de facto není, tempo a osnovy lze dítěti přizpůsobit). Ale v otázce režimu a nutnosti se učit, jako povinnosti, po které může přijít odměna třeba ve formě hry anebo volna, to ve srovnání s běžnou školou nic nemění.

Dítě pocítí tíhu povinnosti, jen v příjemnějším a přirozenějším prostředí.
Nezapomínejme, že mnohému lze děti naučit pouhým vzorem. Nikdy bychom jim nemuseli říkat, že lidi kolem sebe mají zdravit, kdyby vždy, bezpečně a nekompromisně viděly nás, jak zdvořile lidi kolem sebe zdravíme. Děkovat, prosit a mnoho jiného lze naučit pouhým vzorem a dítě si je osvojí o to radši, když bude mít pocit, že to dokázalo samo. Vzor je nejlepší učitel a vychovatel. Takže stačí, aby náš syn viděl, že tatínek i já do práce chodíme, aby pochopil, že se to tak prostě dělat má. Na to nutně školu nepotřebuje.

A nakonec bych ráda porovnala podmínky dětí ve škole a nás dospělých na pracovišti.

• Dospělý si svou práci zvolil sám. Dítěti jsme školu vybrali, aniž by si mohlo zvolit samo. Třeba školu domácí. 
• Dospělý si může rozhodnout, zda v práci bude pokračovat, anebo dá výpověď, pokud není spokojený. Dítěti se řekne, že to musí vydržet, ať se ve škole děje, co se děje. Možná ho naučíme odolávat a možná také raději sklopit hlavu a nevyčnívat. 
• Dospělý si může vybrat, se kterým kolegou bude větší a menší kamarád a zda vůbec v kolektivu zůstane, pokud mu nebude vyhovovat. Dítě má být kamarádem se všemi, jak jinak by mělo tolik let v této společnosti vydržet, přestože mohou být pro mnoho důvodů naprosto neslučitelní.  
• Dospělý má kolem sebe osoby různého věku, dítě pouze své vrstevníky, což přiznejme si, není ideální a pro budoucí život jako vzor nepoužitelné. 
• Dospělý někdy může pracovní dobu přizpůsobit svým možnostem. Za přesčasy dostane volno, dovolenou si vybere, kdy ji bude potřebovat. Dítě i když pracuje usilovně a práci má hotovou v polovičním čase, než ostatní, musí čekat, než zazvoní. Odměna ve formě rychlejšího odchodu neexistuje. A dovolená? Těžce "odpracované" prázdniny, kdy určí ministerstvo a ani o den víc. 
• Dospělý může v práci jíst a pít podle chuti. Dítě pouze o přestávkách a ani ne všech. Pro svačinu je určena pouze ta velká 20 minutová. V té malé 10 minutovce by se dospělému někdy nevyplatilo ani zapálit cigaretu :-)  Apropo, jak může dítě nasadit plnou koncentraci, když je žíznivé a hladové, ale musí čekat na přestávku?
• Dospělý může zajít na záchod, kdykoliv potřebuje. Věřili byste tomu, že i dodnes dítě musí čekat na přestávku a i kdyby mělo zánět močáku, žádat paní učitelku o svolení k použití toalety více než jednou v průběhu vyučovací hodiny, by mohlo vzbudit podezření, že se chce dítě ulít?
• Dospělý si může práci rozložit a udělat podle vlastní chuti a priorit, ve finále však musí práci dokončit celou, jen na to půjde každý jinak. Dítě musí dělat, co mu přikazuje rozvrh a to tak dlouho, dokud nezazvoní, bez větší motivace k individuálnímu přístupu.
• Dospělý není trestán, když jeho kolega neodvádí dobrou práci. Děti běžně dostanou písemku, když je učitelka rozzlobená třeba i jen na dva z nich.
• Dospělý dostává za svůj výkon peníze, za které si, pochopitelně po zaplacení nutných výloh, může udělat radost. Dítě se musí uspokojit s dobrou známkou anebo razítkem. Opravdu byste pro razítko a dobrý pocit pracovali? Ale jděte, dobré úmysly vám hypotéku nezaplatí. Nemyslím si, že by dítě mělo být odměňováno penězi, ale v domácí škole může být odměna za rychlou práci a ušetření času třeba volno na návštěvu průlezek. Z běžné školy prostě dítě odejít dřív nemůže, přestože bylo šikovné a zvládlo vše rychleji a lépe než ostatní.  

Opravdu se vám toto zdá jako dobrá příprava pro život a pro budoucí zaměstnání? Já nevím jak vy, ale já vidím základní popření lidských potřeb. Myslím, že kdyby se k vám takto choval váš zaměstnavatel, rychle byste měli zaječí úmysly. Tak už víte, proč mě pochybnost, že domácí škola, na rozdíl od té běžné, nepřipraví dítě na budoucí práci, pobavila? Ano, na práci otroka možná ano, ale já chci, aby mé dítě chodilo v budoucnu do práce rádo a aby si vážilo samo sebe.

Porodnice dětem (NE)přátelské

ilustrační foto

Není většího stresu pro maminku než nejistota, zda dokáže své dítě dostatečně nakrmit. Proč jsou naše maminky tolik stresované a plné strachu o úspěch kojení? Možná je to tím, že byla tradice výhradného kojení přerušena. Naše maminky nám tedy nemohou být vzorem, natož pomocnicemi s dobrou radou po ruce.



Nakonec, kolikrát jste v dětství mohly kojit panenku? Já si vzpomínám pouze na ty, které se krmily lahvinkou, ani dospělou ženu jsem jako dítě nikdy neviděla kojit její miminko. Přitom jen necelých 50 let zpátky nikdo o úspěchu kojení nepochyboval. Proč také? Kojily všechny ženy a starší děti viděly své maminky kojit další a další sourozence a to dlouhou dobu.

Není pochyb, že to byla právě generace našich maminek, které tuto tradici nutně musely přerušit. Ne proto, že by byly špatné matky, ale protože jim kojení nebylo umožněno. Děti jim byly odnášeny hned po porodu a byly přinášeny pouze na kojení ve stanoveném režimu a na stanovenou dobu. Za takovýchto podmínek nebylo možné kojení udržet.

V dnešní době se děťátka od maminek neoddělují (tedy neměla by se), přesto však i nadále není úspěch kojení samozřejmostí. To, že se totiž miminka po porodu neodnáší a mohou zůstat s maminkou po celou dobu společného pobytu na oddělení šestinedělí, jaksi nemůže vymazat neblahý dopad dalších praktik a postupů, kterým jsou maminky a děti po porodu vystavovány. A co je nejhorší, mnohdy bez většího smyslu a  přínosu pro zdraví maminky a jejího děťátka.

Miminko se po porodu položí mamince na hruď. Ano, jásejme radostí, naše maminky takové štěstí prožít nemohly, ale opravdu se uspokojíme pouze faktem, že se máme lépe než naše maminky a uvěříme tomu, že 5 minut na nabažení se toho dojemného teplého tělíčka pohupujícího se v pravidelném rytmu jeho dechu na našem těle stačí? Že jeho následné odnesení od maminky pro ošetření, které mimochodem může probíhat na matčině těle, zabalení do všech těch vrstev a odevzdání do rukou otce, protože maminka zpravidla musí spolupracovat při porodu placenty a při následné kontrole porodního poranění, je pro rozvoj laktace ideální?

Opravdu máme uvěřit, že 10 minut snahy o přisátí na porodním sále vykompenzuje tu více než půlhodinu a mnohdy podstatně delší dobu, co je dítě odnesené za pediatrem na jiné oddělení (jakoby pediatři nemohli přijít na porodní sál) na kontrolu a mytí, namísto toho, aby bylo ponecháno mamince u prsu na uspokojivě dlouhou dobu, aby se všichni zúčastnění mohli nejen těchto chvil něhy nabažit, ale také se kojení "naučit" a položit tak základ úspěchu pro celé období kojení v těchto zázračných chvílích, kdy je hladina prolaktinu až 300 násobně zvýšená?  Nikdy více již takovou hladinu prolaktinu nedosáhneme a naše miminka nejsou s námi, aby toho využila. Jaká škoda. Copak je to vážení a měření, mytí a kontrolování opravdu tak důležité? Já mám o tom své pochyby...

A když už jsou konečně maminka s dítětem spolu, začíná další teror. Nebojím se to tak nazvat, protože maraton nesmyslného vážení dětí před kojením a po kojení, stresy kolem každého gramu, splňování tabulek již od narození se pro oba - maminku i dítě terorem opravdu stane. Těším se se všemi těmi, komu se kojení daří a stres tudíž nemusejí poznat, ale upřímně soucítím s těmi, kdo si tento stres v porodnici museli prožít. Věty typu: "maminko, vaše dítě vypilo jen 10 ml, ale dnes už by mělo pít 30 ml" anebo "jestli nebudete víc kojit, budeme muset dát dokrm" , "nemáte dost mléka, vaše dítě hladoví" .... zůstanou pevně zapsané v sebevědomí novopečené maminky.

A já se ptám, z čeho máme kojit, když laktace nastupuje až 3.-5. den po porodu? To už je ale období, kdy bychom měli být na odchodu z porodnice a to s prokazatelným přírůstkem na váze, aby byli lékaři spokojení (anebo krytí?). Není to nelogické? V této snaze se může umělé mléčko nabízet jako "nejlepší" řešení. Ale nejlepší pro koho? Pro matku, dítě, anebo lékaře?

Jak můžeme k těm tvorečkům, kteří se spoléhají na naši ochranu být tak necitliví? Možná proto, že i my, maminky po porodu, potřebujeme ochranu pro svou vlastní zranitelnost. Ale ti, co by nás měli chránit a vést směrem ke klidu, naše sebevědomí více a více stresují a zneklidňují.

Neměly by to být právě Baby-Friendly porodnice, které tuto ochranu matce v oblasti kojení poskytnou? Za to přece tento titul dostaly. Za podporu matky kojit své dítě tak dlouho a tak často, jak bude samo chtít. Za snahu vést maminky k dobré technice kojení (ne k řešení každé situace nasazením kloboučků na kojení). Za snahu podpořit plné kojení za všech podmínek a za šíření vědomí, že nikdy nic nemůže plně nahradit mateřské mléko, ať již výrobci umělých mlék slibují zaručené zdraví a mnohé další klamy. Za nepoužívání dudlíků, lahviček. Za snahu, aby co nejvíce maminek odcházelo z porodnice s plně kojeným dítětem bez dokrmů a hlavě za respekt k individualitě dítěte.

Nevím jak vy, ale já se dnes a denně setkávám s maminkami vypovídajícími o opaku. Mrzí mě to a bolí. Mou motivací pro studium laktačního poradenství bylo, abych mohla pomáhat a vidět radost z úspěchu kojení a znovu získanou spokojenost a pohodu všech. V současné době však jen napravuji chyby, které způsobují porodnice, které div se světě, mají být dětem přátelské.

Maminky, nespoléhejte se na porodnice, ty totiž, ruku na srdce, jsou dětem NE VŽDY přátelské. Řiďte se srdcem, věřte svému dítěti a ne všem těm nesmyslným praktikám a pokynům. Uvažujte, rozmýšlejte se a volte, co je pro vás a vaše dítě potřebné. A nebojte se nesouhlasit. Zdraví a spokojenost vašich dětí totiž závisí od vás a ne od systému práce v porodnicích.

Vlastimil Marek - nepochopený Bůh?



Vlastimil Marek



Po přečtení tohoto příspěvku na blogu Vlastimila Marka http://blog.baraka.cz/2010/11/nemuzou/ jsem si musela dát pár dnů na rozdýchání a uklidnění. Kdybych totiž svou reakci na jeho příspěvek napsala už tehdy, nebyla by publikovatelná :-) Dnes, po získání odstupu, bych ráda reagovala alespoň tady a teď. Autor totiž lišácky ve svém blogu neumožnil čtenářům na jeho článek reagovat. To by totiž mohlo narušit dojem jeho dokonalosti, což na jeho stránkách a pro jeho image evidentně není žádoucí.

Mé zklamání z pana Marka je značné. Věřila jsem, že v něm máme my ženy oporu, člověka, který přestože sám nemůže nikdy pocítit dar života v sobě a velikost těhotenství a porodu na vlastním těle, chápe a uznává ženy, o to víc ženy matky za obdivuhodné právě pro svou jedinečnost a dokonalost procesu darování života, ať už toto přinese pro muže cokoliv. Třeba to, že ve chvílích těhotenství a porodu je žena podstatnější než muž, že je uctívání hodnější než muž a že dokáže více než muž. Vnímala jsem ho jako muže respektujícího ženství a pokorně se sklánějícího nad velikostí těhotné a rodící bohyně, kterou každá žena v tomto období života je. Mýlila jsem se, tak hrozně jsem se mýlila, že se mi už nechce věřit ani větám, které ve svých knihách tak důkladně formuloval. Tehdy mě oslovily, dnes o nich pochybuji. Myslel to, když je psal, vážně? Anebo mu šlo, tak jako v současné době jeho mediálního a veřejného působení, pouze o možnost se zviditelnit a dokázat sám sobě a jiným, jak skvělou osobností je? Jde a šlo mu opravdu o nás ženy, anebo již tehdy, tak jako dnes, pouze o něj samotného? Když se z obohacujícího daru pro ženy stává klam, celkem to bolí.

Ve svém příspěvku se pustil hodnotit těhotné ženy, které nenaplnily jeho očekávání aplaudujícího a uctívajícího publika. Jako žena pracující s těhotnými a rodícími ženami také vidím změny chování těchto žen, ač už jsou způsobené hormony, dojetím anebo úžasem ze stavu očekávání, ale protože je i přes tyto nestandardní změny chci přijímat s obdivem, nikdy bych si nedovolila napsat o nich to, co autor ve své pyšné racionalitě (jak to sám nazývá). Jak si troufne posuzovat jejich intelektuální schopnosti? Chtít po těhotné ženě plné citu, empatie a neuvěřitelných emocí oceňovat jeho intelektuální racionalitu a ještě se divit, když jeho dokonalost nebyla pochopena, může snad jen pokrytec, který v knihách tyto ženy obdivuje, ale v reálu je bere jako „slepice“, které se nechtějí naladit na jeho mužské racio.

Hodí se mi na něj slova, která on sám v jiném příspěvku použil na pana Jiřího X. Doležala, cituji: „Je nutno si uvědomit, že právě tak jako blázen, který si myslí, že je Napoleon, i pan Doležal svým tvrzením věří (mysl vyrobí souhlasné argumenty, a umí nevnímat a přezírat ty odlišné) tak hlubinně, že je ho (tak jako blázna Napoleona, ale ono to platí i všeobecněji, takže i politika nebo generála) úplně zbytečné a marné pokoušet se přesvědčit argumenty, nebo dokonce, ta hrůza, přinutit, aby přiznal svůj omyl. To se nikdy nestane (takový člověk by prohrál sám sebe, a je prokázáno, že to přímo fyzicky bolí).“

Pan Marek u mě stejně tak prohrál. Z muže hodného obdivu pro svůj postoj k ženám, těhotným a rodičkám, pro mě spadl do bahna arogantnosti, typicky mužské ješitnosti a hrdopyšnosti. Také bych mohla napsat, že typický muž, ovlivněný hormonálními pochody ve svém těle, který myslí jen svým mužstvím, také není schopen úsudku. Ale protože chci muže, i kdyby jen toho mého, uctívat i v těchto chvílích, nedovolím si jej svými slovy degradovat. 

A k tomuto jeho odstavci... cituji:

„Nemůžou za to, protože (to pochopit) nemůžou. A právě tak jako teď už vím, že těhotné a maminky v Brně to, co jsem předložil, nemůžou ocenit, natož pochopit, už také automaticky předpokládám, že ani mé náhodné čtenářky nemohou (až na výjimky) ocenit a docenit záměrnou jemně provokující ironii, s jakou je tento blog flagelantsky a tragikomicky napsán a míněn.“

...nelze než napsat, že krom chování pokrytce je pro něj zřejmě vlastní i chování alibisty. Raději již předem udělejme ze čtenářek s nesouhlasným postojem ty ubohé, obyčejné, neracionální a nechápavé ženy, které jeho flagelanstký a tragikomický tón nepochopí. Inu, asi se v té racionalitě dosti mýlí. Já ani nekojím, ani nejsem těhotná, tudíž hormony neovlivněná a přesto nechápající. Asi to hold, pane Marek, nebude těmi hormony. Asi jste duši ženy a její velikost nikdy nepochopil, ačkoliv se tváříte na jejího největšího experta. A opět použiji vaše slova: „Nemyslím to nijak pejorativně: je to prostě tak.“

Těhotenství kdysi a dnes






 Náš 1. syn v bříšku

 

SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE - Odbor bezpečné mateřství (WHO - Safe Motherhood) v roce 1998 vydalo oficiální doporučení pro péči o těhotnou ženu, ženu u porodu a šestinedělku

Jeden z bodů tohoto doporučení zní:
Těhotenství, porod a šestinedělí nejsou pro ženu nemocí, ale jen "jiným" fyziologickým stavem, to znamená, že nepotřebuje léčit. Dohled a péče lékaře jsou nutné pouze v některých případech a měly by být jasně vymezeny.

Máte dojem, že by Vám byla někdy jasně vymezena péče a dohled lékaře? Byla jsem těhotná dvakrát a obávám se, že ani jednou jsem nebyla o ničem informována. Péče mi nebyla jasně vymezena, nýbrž jasně nalajnována. Můj lékař tehdy neměl trpělivost mi cokoliv vysvětlit, což nemusí být nutně problémem, pokud víme, kde potřebné informace získat. (mimochodem, internet je skvělý zdroj). Když už však nebyl ochoten můj vlastní názor a postoj po získání těchto informací akceptovat, byla jsem  nucená vyhledat lékaře jiného, více respektujícího.

Doteď mi totiž nejde do hlavy, proč musí těhotná žena prožít v těhotenství tolik stresu, projít tolika vyšetřeními a znát tolik zbytečných informací. (ona vlastně nemusí, ale jelikož ji zřejmě nebyla jasně vymezena lékařská péče a dohled, neví, že má na výběr) Proč tolik ultrazvuků, když se to dětem nelíbí, otáčí se pryč a když to zahřívá plodovou vodu, což dětem nevyhovuje? Je to opravdu tak důležité vědět již před porodem, kolik dítě váží a měří, když se tyto odhady neuvěřitelně mýlí (někdy mi to připadá jako tipovací kancelář, kdo se víc trefí) a ženy před porodem může tato informace vyděsit? Proč tolik klamlivé Tripple testy (od jejich použití se v některých státech pro jejich selhávající prokazatelnost ustoupilo), když se žena za žádných okolností svého dítěte následně nevzdá, i kdyby bylo opravdu postižené? Neušetřili bychom hodně peněz na všechny tyto testy a následné vyšetření plodové vody, pokud bychom se předtím ženy zeptali, zda bude ochotná potratit postižené dítě, anebo si jej ponechá? Tato otázka je zdarma a zabere 2 minuty. Proč zatěžovat dětskou slinivku již v bříšku všem dětičkám zbytečným tolerančním testem na těhotenskou cukrovku, když můžeme cukr detekovat již z moči a až následně odesílat na toto vyšetření rizikovou skupinu žen? Proč dělat výtěry z pochvy na streptokoka, který se dělá v 36. týdnu těhotenství, když může porod přijít za dalších několik týdnů, tedy za dlouhou dobu ve které se můžou tyto výsledky změnit? Proč tolik zbytečných monitorů, když mají výpovědní hodnotu pouze 24 hodin a když lze využít i jiných levnějších a rychlejších metod pro sledování ozev dítěte? A to je řeč pouze o nerizikových graviditách. K vyšetřením žen s rizikovým těhotenstvím se jako nezdravotník vyjadřovat nebudu. WHO ale jasně stanovuje fyziologickou, nerizikovou graviditu za zdravý stav, který není nutno léčit. Tak, jako není dobré vše odmítnout, není stejně dobré vše absolvovat. Důležité je, aby měla žena na výběr a byla ve své volbě respektovaná bez jakéhokoliv náznaku odsouzení.

Někdy si říkám, jak nás vůbec mohly naše maminky donosit a porodit, když nebyli ultrazvuky, toleranční glukózové testy, tripple testy a pod. Nejsem šťastná, že jsem byla porozena v časech nehumánního porodnictví, ale jsem šťastná, že jsem byla u maminky v bříšku v době, kdy bylo v těhotenství všechno ještě tak nějak normální.

Máme vůbec právo nakoukat dětem do jejich domečku? S pokorou věřím, že existuje důvod, pro který má být dítě pro nás 9 měsíců tajemstvím. A nemusíme ani nikdy pochopit, proč tomu tak je, i to může zůstat tajemstvím. 

Aby porod nebolel

ilustrační foto

Pouhý pozorovatel porodu nemůže nikdy cítit to, co rodička samotná. Jeho pohled může být naprosto jiný, než její prožitky. Proto považuji bolest u porodu za relativní. Zatímco ji na pohled můžeme vyhodnotit jako výraznou, nevydržitelnou, mučivou, rodička může v tu stejnou chvíli mluvit nejen o bolesti, ale také o euforii, nadšení, tlaku, napětí a pod.

Pouhým pohledem nebude nikdy zřejmé to, co je pociťováno uvnitř nás.

Před nedávnem jsem četla skripta: "Aby porod nebolel" a byla na besedě s jejich autorkou Lucií Groverovou. Tato sympatická paní má jistě dost vlastních nabytých zkušeností (čeká již páté dítě - klobouk dolů) a rozhodně jí není možno upírat její pohled na bolest při porodu. Tvrdí, že porod nemá bolet. Ženy, které jdou k porodu bez strachu, stresu a s vyřešenými vědomými i podvědomými traumaty, nemají důvod bolest při porodu prožívat. Popisuje to spíše jako velký tlak.

Vážím si toho, že autorka sama nepovažuje tento svůj pohled za univerzální pravdu a návod pro správný porod, nicméně ženy, které bolest (větší či menší) u porodu prožily, mohou i přesto nabýt dojmu, že jejich porod prostě nebyl ten, co měl. Že nebyly tou správnou rodičkou s dokonalým naladěním na vlnu bezbolestného porodu. A mohou přemýšlet, co udělaly špatně? Nejsou stejně dobré, jako ty, které bolest u porodu nepociťovaly?

Moje dva porody věru bolely. A věřím, že mohu nabídnout všem těm, které bolest také pociťovaly povzbuzení, že i tak to může být správně. Bolest k porodu nutně patřit nemusí, ale já osobně jsem za ni nakonec vděčná. Vzpomínám si na svá očekávání, když jsem šla poprvé do porodnice. Otázky, jestli to zvládnu mě nutně napadaly. Očekávala jsem, že je porod fyzicky těžká práce, což se potvrdilo a to, že jsem tu fyzicky těžkou práci i s bolestí zvládla, ve mě navždy vyvolalo pocit, že má síla matky získala úplně nový rozměr a kvalitu. Objevila jsem netušený potenciál, který dodnes uplatňuji ve svém mateřství.

Neexistuje správný a nesprávný porod ani správné a nesprávné vnímání bolesti. Žádný porod není "zadarmo". Porod však opravdu není pouze o bolesti. Ten pocit něčeho velikého, co se s ženou začne dít, co přesahuje jí samotnou a vědomí, že je ke mě děťátko blíž a blíž, vyváží i tu největší bolest.
Věřím, že zvládnout porod i s bolestí nám umožní být na sebe velmi hrdé.

Otec nebo návštěva?



Náš 2. syn s tatínkem v porodnici

 SVĚTOVÁ ZDRAVOTNICKÁ ORGANIZACE, Obor bezpečné mateřství   (WHO - Safe Motherhood) v roce 1998 vydalo oficiální doporučení pro péči o těhotnou ženu, ženu u porodu a šestinedělku
.  
Jeden z bodů tohoto doporučení zní:
"Psychická pohoda budoucí matky musí být zajištěna umožněním přítomnosti blízké osoby u porodu a v poporodním období"

Naštěstí dnes již nikdo nepochybuje o tom, že by rodící žena neměla být sama. Když se ptám maminek, které se se mnou domlouvají na doprovodu u porodu jejich druhého nebo dalšího děťátka a které u předchozích porodů byly samy, shodně tvrdí, že větší pocit osamění do té doby nezažily. Cítily se osamoceny a nechány na pospas. Proto máme možnost volby a pocitům osamění můžeme předcházet. Můžeme si sebou do porodnice přivést vlastní doprovod (partnera, kamarádku, dulu, soukromou porodní asistentku apod.) To, že některé porodnice akceptují pouze jednu osobu, což také není v pořádku, zajisté vím, ale tomu se dnes věnovat nechci, snad v nějakém dalším příspěvku. 

Teď bych se ráda věnovala druhé části doporučení WHO, čili umožnění přítomnosti osoby blízké v poporodním období. 

Také vám připadá divné, jak se z otce dítěte rázem stane pouhá návštěva?
Sleduji tatínky u porodů jejich dětí. Jejich dojetí je patrné, změna životní role je i pro ně zásadní a zlomová. Ani oni už nebudou nikdy stejní, protože ta velká událost zasáhne srdce všech přítomných a rodičů obzvlášť - oběma.  Otec, který podporoval svou ženu celou dobu u porodu, pomáhal jí ulevovat od bolestí, masíroval záda a byl oporou při tlačení, ronil nejednu slzu štěstí při pohledu na své novorozeně, stříhal pupeční šňůru, držel dítě v náručí, dokud jeho maminka nemohla vstát z postele a otec, který jej doprovázel na vyšetření, jelikož maminka sama tomu nemohla být přítomna, najednou uslyší: "tatínku, rozlučte se s maminkou a dítětem. Návštěvy jsou od 15:00 do 17:00 hod." Najednou je v realitě dne nebo noci vyhnán ven z porodnice a stává se pouhou návštěvou.

Pokud návštěvní hodiny nekolidují s jeho pracovní dobou, objeví se v dalších dnech v povolených hodinách v porodnici, donese občerstvení, zprávy z domova a pořídí nové fotky. Někdy dítě celou tuto dobu prospí, nemůže si jej tudíž ani vzít do náruče. Pokud přijde dřív anebo zůstane déle, je napomínán a vykázán. Na pokoj ho nepustí, k tomu jsou určeny návštěvní místnosti (naštěstí ne všude), kde, pochopitelně, není dost soukromí pro sdílení rodinných chvil něhy. A když si po několika dnech přiveze své milované domů, může mít pocit, že nedokáže poskytnout dítěti to, co maminka. Naprosto právem. Vidí, jak rychle žena zvládne výměnu plíny a jemu to trvá tak dlouho a tak nemotorně (že to stejně vypadalo i při její prvním pokusu o přebalení, pochopitelně, netuší, nebyl u toho), když dítě brečí, chvíli ho zkusí utišit až jej nakonec, někdy řvoucí, přinese ženě se slovy: "zkus to ty, tobě to jde lépe". Tatínci zkrátka vyběhli na trať později. Není to smutné? 

Kde je ta podpora po porodu? Žena potřebuje právě po porodu nejvíce sdílení, ujištění a podpory blízké osoby, je to jejich společné dítě. I žena si ze začátku neví rady, je plná otázek a nejistoty v péči o dítě. Proč by tedy tímto nelehkým začátkem nemohli projít společně?

Proto volám: "zrušme návštěvní hodiny pro otce dětí v porodnicích". Tetičky, strýcové, babičky a kmotřičky, ať přijdou ve vyhrazených hodinách, ale otec patří k matce a dítěti a to kdykoliv tuto potřebu mají. Jak je možné, že tatínci tak automaticky přijímají pasivní roli pozorovatele a obyčejné návštěvy? Copak právo v porodnici neplatí? Nikdo nemá právo oddělovat otce od jeho dítěte bez jeho souhlasu anebo soudního příkazu. "Zrušme návštěvní hodiny v porodnici pro tatínky!" Ženě bude lépe, dítě bude spokojené a otec bude cítit, že patří k nim. Nebude víc návštěvou ale tím, kým opravdu je a to OTCEM bez rozdílu místa pobytu.